Jak jsem ztratila SPZku aneb kuriózní příhody ze silnic!

Mysleli jste si, že zážitky z autoškoly to snad skončí? Tak to jste tedy ještě dál než ta jedle! České silnice jsou až příliš kuriózní na to, aby se o nich nepsalo - a když se na nich pak začne vyskytovat jisté začínající individuum jako já, nabírá toto přídavné jméno zcela nových rozměrů. Původně jsem se tu sice svými trapasy zas tak moc "chlubit" nechtěla a to z nejednoho pochopitelného důvodu, jenomže ať už jsem, jaká jsem, mám poměrně velký smysl pro humor (což je velice často na škodu jak okolí, tak i mně samotné). Zkrátka a jednoduše si sama ze sebe ráda dělám srandu - a posuďte sami, jestli mé zážitky za trochu té potupy nestojí. Protože tohle, to se může stát fakt jenom mně!

Zdroje: pexels.com (1, 2, 3)

27. 1. 2019: MYČKA JE POTVORA

Řidičský průkaz jsem si vyzvedla přesně v osm hodin ráno 25. 1. 2019. Teď zpětně bych ráda nějak popsala výjimečnou atmosféru toho jedinečného dne. Pravda je ale taková, že si z toho rána nepamatuju vůbec nic. Na silnici jsem vyrazila poprvé 27. ledna. To znamená, že řidičák jsem oficiálně měla přesně dva dny. Tohle číslo si zapamatujte, později bude důležité.

Přestože jsem se na svoji první jízdu coby plnohodnotná řidička hrozně těšila, byla jsem z ní zároveň i pěkně nervózní. Od zkoušek jsem za volantem neseděla a od té doby už uplynulo více než dva týdny (a co si budeme povídat, to v mém případě bohatě stačilo). Co ale bylo horší, tentokrát už tu neseděl ani Strejda, ani Pohodář - zkrátka nikdo, kdo by mi dupl na druhé pedály, kdyby se něco podělalo. Ony tu totiž nebyly ani ty druhé pedály, že.

Podobně jako v autoškole jsem celá rozklepaná nasedla do auta, otočila klíčkem a... bylo to v pohodě. Nevím, proč nebo jak to dělám, ale jakmile sednu do auta, většina stresu ze mě vyprchá, i když by to mělo být paradoxně úplně naopak. Chvilku trvalo, než jsem si zvykla na jiné auto, ale nakonec jsem se se svým novým přítelem sžila celkem rychle. A tak se stalo, že jsem asi dvě hodiny kroužila po městě, stihla jsem nakoupit jídlo i zrní a zajela dokonce i na myčku, všechno více méně bez problémů.

Pochopitelně se objevila i sem tam nějaká ta začátečnická chybička, jako je třeba ne zrovna ideální vytočení zatáčky nebo jsem si kruhák objela dokola hned dvakrát namísto jednou, leč musím poznamenat, že chyba byla spíše na straně navigátora než na mojí - ale to by snad ani nebylo normální, kdyby se napoprvé něco takového nepřihodilo. Ten nejkurióznější zážitek dne však měl teprve následovat.

Celá spocená, s nehty zarytými do volantu a s rudýma ušima, od kterých mi průběžně stoupala pára, jsem si závěrem toho náročného dopoledne říkala, že jsem to vlastně zmákla celkem dobře. A tak jsem se dopustila klasické chyby - v duchu jsem začala křičet "Hop!", ještě než jsem přeskočila kaluž.
Asi tři minuty od baráku se z protisměru vyřítila policie.

Automaticky jsem se přikrčila za volantem: "Ježišmarjá, policajti!"

Spolujezdec vedle mě nad tím jen mávl rukou. "Prosim tě, jako jediná tady jedeš padesát, to je v pohodě. Ty, co jedou za tebou, by takhle pomalu nikdy nejeli."

Sebevědomě jsem se napřímila. "Takže jsem jim vlastně zachránila krk!"

"Vidiš, tak se na ně usměj."

A tak jsem se na ně usmála. O pár minut později jsem to považovala za největší chybu svého života.

Asi za čtvrt minuty jsem totiž zahlédla ve zpětném zrcátku policejní auto. Nejdřív mi vůbec nedošlo, co to znamená, a tak jsem si říkala něco jako: To maj asi dneska cvičení, co? To už jedou druhý!

Milé policejní auto - jedno a totéž - to ovšem švihlo těsně přede mě a začalo svítit majáky: STOP - POLICIE.

Vytřeštila jsem na to oči a vůbec jsem nechápala, co to má znamenat. Probudila jsem se, až když spolujezdci začali křičet: "Brzdi!". Kdybych zpomalila jen o chvíli později, nejspíš bych je dokonce nabrala. Ehm, chtěla jsem říct ťukla.

No to si ze mě děláte prdel! Tohle je moje úplně první jízda - a zastaví mě policajti??!

Policie zastavila. Já jsem zastavila. V tu ránu se mi roztřásly obě ruce i nohy a přísahala bych, že snad i vlasy na hlavě.

"Co jsem provedla? Co jsem provedla?" opakovala jsem pořád dokola jako obžalovaný u soudu. "Já jsem přece nic neprovedla!"

Z vozu vystoupil policista a sunul se k okénku. Já byla tak rozhozená, že jsem v první chvíli nebyla schopná ho ani otevřít.

"Dobrý den, doklady."

Celkem obratně jsem je tasila a vrazila je milému policistovi do ruky.

Ten si změřil pohledem napřed mě, pak i mé spolujezdce, načež spustil: "Kdo je majitelem vozidla?"

Já to naštěstí nebyla. Právoplatný majitel tedy vylezl ven a policista mu začal cosi horlivě ukazovat vepředu na autě. Já seděla ztuhlá za volantem, odposlouchávala jsem a valila oči.

"Víte, že jedete bez SPZky?"

Cožeee?? Co to je za blbost?!

Hned na to mě přepadla panická hrůza a snažila jsem se rozpomenout, kde jsem do něčeho narazila - kde jsem ji asi tak mohla urazit. Problém byl ten, že jsem jaksi na nic nepřišla.

"Za to je zákaz řízení na půl roku!" prohlásil policista a já nejspíš na několik vteřin omdlela.

Vždyť mám ten řidičák teprve dva dny! To snad nemyslí vážně!

Už jsem si v hlavě promítala, jak se za pár měsíců objevím v autoškole a Strejda mě zabije. Uškrtí. Stáhne z kůže. Opeče nad ohněm. A pak budu muset vyměnit všechny gumy, jak Pohodář několikrát vyhrožoval!

Jak se však vzápětí ukázalo, policisté, na které jsme narazili, se více podobali skutečným lidem než-li policistům. Poměrně brzy si dali dvě a dvě dohromady, a když uviděli psychicky zhroucenou holku - to jakože mě - chybějící SPZ (jen vepředu) a čerstvě umyté auto, všem přítomným došlo, že značka se musela urvat už v myčce a já se tak  bez ní nepromenáduju městem schválně.

Po mentálním kolapsu řidiče i spolujezdců nás policisté opustili s tím, že máme tu zatracenou ztracenou SPZku najít. Když odjeli, celá rozklepaná jsem vyskočila z auta, prohlásila, že už dneska dopředu nesednu a celou cestu domů na zadním sedadla brečela jako želva a huhlala: "Já jsem myslela, že mi ten řidičák seberou!"

Doma jsem se svalila na gauč, v jedné třesoucí se ruce panák, v druhé sklenice vína a několik hodin na to jsem jen zírala naprázdno do zdi.

Na první jízdě. Dva dny s řidičákem.
To se může stát fakt jenom mně!

Abych však tenhle tragicko-komický příběh nějak zakončila, zatracená ztracená SPZka se nakonec našla. Skutečně ležela kdesi uprostřed myčky - a za tu hodinu, co se tam válela, se nikdo neobtěžoval ji sebrat a třeba odnést k obsluze na pokladnu.

Ještě nejspíš pěkně dlouho mi bude záhadou, jak myčka dokázala vyrvat z auta dva masivní hřeby i se značkou. Teď už je nově připevněna hřeby čtyřmi. Do téhle konkrétní myčky už ale nevlezu ani na kole. Co kdyby mi utrhla řídítka, že jo?

Takže ponaučení pro příště: Automyčky jsou potvory. A policajti jsou taky jen lidi.

31. 1. 2019: POLICIE ČR MĚ MILUJE
Když jsem dva dny na to, co jsem poprvé v životě řídila jiné auto než autoškolácké a hned při první jízdě mě chytila policie ČR, opět sedla za volant, zažila jsem parádní deja vu. Po cestě domů jsem totiž nepotkala jeden policejní vůz, dokonce ani dva - ale hned tři najednou. V té době jsem si říkala, že mám jednoduše štěstí a není třeba se o téhle příhodě podrobněji zmiňovat.
Den poté jsem jela stejnou trasou jako spolujezdec a ty milé chlapíky v uniformách jsem nezahlédla ani jednou. Zaradovala jsem se, jenže dnes, když jsem se opět vrhla do řízení, se pánové vrátili. A opět jsem je nepotkala jen jednou, ale hned dvakrát. Tak si říkám, jestli jim to někdo hlásí. Myslím tím přesný čas a místo, kde se zrovna budu vyskytovat. Jinak si to totiž nedovedu vysvětlit.
Kterýžto poznatek se mě drží dodnes, několik měsíců poté.

2. 2. 2019: MOJE PRVNÍ PŘEDJÍŽDĚNÍ
První předjíždění v autě je památný okamžik. V mém případě to pak byla rovnou památná jízda, jež započala vskutku povzbudivě. Jako slušný autožáček jsem si zastavila na křižovatce, protože jsem si nevěřila natolik, abych to tam šlehla rovnou. To zastavení bylo zbytečné - pro většinu řidičů. Pokud ale tohle čte nějaký mazák, pochopte prosím, že pro nás, začínající řidiče, je tomu přesně naopak. Nechovejte se tedy jako můj ohleduplný soused, který se rozhodl popohnat mě troubením, čímž způsobil, že mi celé auto rovnou chcíplo a navíc si vysloužil gesto *jsi jednička* z okýnka.
Už když jsem po cestě potkala chcíplý autobus, měla jsem nervově namále. To jsem ale ještě netušila, že o pět minut později narazím na traktor.
"Já ho předjíždět nebudu, ani náhodou!" prohlásila jsem a zařadila se za traktor. Jenže traktor, který už tak jel krokem, začal ještě zpomalovat!
To je od tebe teda hezký, že mě pouštíš...
To celé nemělo za následek nic jiného, než že mi auto opět málem chcíplo. S výrazem hodným sebevraha jsem se vrhla do předjíždění a málem jsem se u toho udusila, protože jsem zapomněla dýchat.
"No, tys mu to teda nandala!" prohlásil spolujezdec. 
Ještě začnu jezdit rallye!

22. 2. 2019: ACH TY PŘEDPISY
Prosím, vyřiďte někdo řidičům kamionů, že při odbočování doleva se dává přednost protijedoucím vozidlům. Možná by se hodilo vědět i to, že pokud je na silnici vodorovnou dopravní značkou vyznačeno místo, před nímž se má na křižovatce před semaforem zastavit, možná by bylo dobré tuto skutečnost respektovat. Děkuji!

23. 2. 2019: UŽ NIKDY VÍCE FIATEM!
Ostatní už nadšeně žhavili klaksony a ťukali si na čela, co to tam sedí za špatně vycvičenou opici. Žádná opice, nýbrž já a to zcela poprvé - a Fiatem zároveň i naposledy!
Opravdu nevím, co mě to popadlo, ale jednoho dne jsem nasedla do Fiata. To auto se mi sice hromsky líbí, ale po téhle zkušenosti už za volant nikdy nesednu.
Poprvé mi chcíplo před kruháčem.
Podruhé na kruháči.
Potřetí přímo uprostřed hlavní třídy.
A když jsem závěrem dne konečně potřebovala zastavit, brzda vypověděla službu.
Vážně, myslím, že i ta opice by to zvládla líp než já!

28. 2. 2019: JEDNOSMĚRKA? ALE PROSÍM VÁS!
Jednosměrné pozemní komunikace se honosí tímto názvem právem. Jezdit se v nich totiž dá skutečně jen v jednom směru. Řidiči bílé dodávky však nebyla podezřelé její šířka, auta zaparkovaná v obou směrech čumáky k němu a co mě nejvíc udivuje, dokonce ani ta velká červená značka. Mě ale nejvíc dostalo, když se překvapivě střetl s protijedoucím autem - a nechápavě gestikuloval, co to tam ten druhý zatraceně dělá.
A já jsem se před dvěma měsíci bála, že mi nedají řidičák. Tsa!

16. 3. 2019: A ZASE TY SPZKY
Za těch pár měsíců jsem se setkala s celkem zajímavými úkazy. Neschopnost rozlišit červenou a zelenou barvu, ignorace čar či předností, to je teprve začátek. Mezi nejkurióznější z mých zážitků však jednoznačně patří tenhle.
Přiznám se, že v tomhle případě jsem tak trochu podváděla. Nejednalo se totiž o českého řidiče, ani o českou silnici - a když už o tom mluvíme, vlastně to nebylo ani v Čechách. V jednom nejmenovaném italském městečku kolem mě projel motorkář.
Jé hele, to je kolega - taky nemá SPZku!
Jenže pak jsem si všimla, že on ji na rozdíl ode mě skutečně měl.
Na batohu!

23. 5. 2019
Po určitém čase jsem pochopila, že kdybych si zapisovala všechny přestupky, kravinky a kuriozity, s nimiž jsem se na českých silnicích setkala, brzy by mi došly papíry nebo vypsala propiska - a ještě dřív by mi explodovala hlava.
Nicméně trocha hořkých slz od smíchu čas od času neuškodí - a dokud nejde do tuhého, ty vtipné historky za to stojí.

A  jakými kuriozitami jste se na silnicích setkali vy?