Ortognátní operace: rok poté

Že tomu 6. června bylo na rok přesně, co jsem podstoupila ortognátní operaci, sama doteď pořádně nevěřím. Když nad tím tak přemýšlím, mám pocit, jako kdyby se to všechno odehrálo v úplně jiném životě - ale přitom to mám naprosto živě před očima.
V každém případě jsem za ten rok ušla dlouhatánskou cestu, na níž se střídaly úseky plné vzteku a beznaděje, ale i neskutečného štěstí a spokojenosti. A právě o ní bych se chtěla podělit s těmi, kteří se na ni teprve mají vydat a stále ještě si nejsou jisti, jaké boty si obout nebo jestli by nebylo lepší radši zůstat doma. Rozhodnutí je na každém z nás, ale já se nebudu tajit s tím, že přestože jsem zpočátku taky chtěla zůstat zamčená v pokoji, po čase jsem pochopila, že to, že jsem vstala a otevřela ty zatracené dveře, bylo jedno z nejlepších rozhodnutí v mém dosavadním životě.


CO VŠECHNO SI NA MĚ ČELISTI BĚHEM ROKU PŘICHYSTALY?
Tohle je ve zkratce výpis všeho podstatného, co jsem během uplynulého roku (od vydání posledního článku) podstoupila a co všechno jsem si díky tomu uvědomila:

KONTROLY
1. kontrola ve VFN po čtvrt roce - uvnitř jsem strávila asi pět minut, postěžovala si na (ne)citlivost brady a jela zase domů
2. kontrola ve VFN po půl roce - celý proces probíhal víceméně stejně, jen ohledně mé brady a spodního rtu už se doktor netvářil tak optimisticky
3. kontrola ve VFN po roce - asi nejkratší návštěva, zaběhla jsem si na poslední focení a oficiálně byla propuštěna; brada a spodní ret se sice zpátky stále nevrátily, ale situace už vypadá mnohem optimističtěji (jsem opět spíš taková výjimka, většině lidí se cit vrátí po pár měsících)

ACH TA ROVNÁTKA aneb já se těch gumiček snad nezbavím!
I ortodontista se mnou, mou pusou a zejména pak mými rovnátky prováděl hotové divy. Původně jsem si myslela, že se rovnátek zbavím už v lednu. Neudělejte tedy stejnou chybu jako já a přičtěte si ještě pár měsíců k dobru - protože jinak budete zklamaní. A to pořádně.
- původní termín sundání rovnátek: leden
- přesunutý termín: březen
- sundání rovnátek: konec května
Sečteno podtrženo jsem tedy rovnátka nosila bezmála celý rok po operaci. Mimo to mě navíc čekalo:
- nasazení řetízků
- přerušení nošení gumiček od ledna do konce února
- nové gumičky od dubna až do konce května
- asi deset různých způsobů nasazování gumiček
- nasazení retaineru
- otisky na vyndavací rovnátka
- folie na horní patro

REHABILITACE
Většinou nejsou potřeba. Docela jsem se jich obávala, protože opravdu netuším, jak bych na ně dojížděla, když nebydlím v hlavním městě. Nakonec se ale ukázalo, že naprostá většina pacientů si čelisti údajně rozcvičí sama a rehabilitace tak nejsou potřeba.
Jakýsi krajní mezník v otevírání úst je údajně 35 mm (v současnosti se pohybuji zhruba na 45 mm).

VŠECHNO TRVÁ DÉLE
Naivně jsem si myslela, že po nějakých dvou třech měsících se všechno vrátí do normálu. Všechno ale trvalo mnohem mnohem déle - ať už se jedná o zotavování, citlivost nebo třeba zmiňované sundání rovnátek. Není to tak, že byste se ráno probudili a najednou vás nic nebolelo. Že by vám slezly všechny otoky. Že by se vám do druhého dne vrátil cit do brady (mně se tak nepoštěstilo ani po roce, ale jak už jsem se zmiňovala, v tomhle ohledu jsem spíše výjimka). Nebo že by vám přestaly brnět zuby.
Jde to pomalu, postupně - a vy musíte být trpěliví. Několikanásobně zlomená čelist je jako chodící barometr, tak co byste vlastně chtěli?

22. 5. 2019: PRYČ S DRÁTKY! NO, NE TAK ÚPLNĚ...
"Tak rovnátka sundáme někdy začátkem roku."
Za ta léta už bych si na to nejspíš měla zvyknout. I tak jsem se ale v lednu cítila nehorázně dotčena, když mi bylo řečeno, že fixní aparát ponecháme na svém místě ještě do března. V březnu se ovšem ukázalo, že rovnátkům se v mé dutině ústní natolik líbí, že se tam rozhodla zůstat dokonce až do května.
Kromě toho, že jsem průběžně nadávala na nové várky gumiček, jsem tedy proklínala i rovnátka samotná, přestože za ta léta už se z nás stali celkem přátelé - nebo jsme spíše už nebyli takovými nepřáteli. Není tedy žádné překvapení, že sundavací procedury jsem se nemohla dočkat, přestože jsem se dost bála. Nic to není, tvrdili. Prostě to utrhnou, říkali ti, kteří si tím už prošli. Já jsem jim to ale nevěřila - dokonce se mi i zdála jedna naprosto živá noční můra, kdy spolu se zámečky vyrvali i mé konečně srovnané zuby. Toho rána jsem se vzbudila celá zpocená a už jsem se té představy nezbavila. Ale víte vy co - samotné sundavání zámků bylo úplně to nejmenší.
Popravdě dodnes nevím, jak se to dělá, zahlédla jsem jen nějaký special druh kleští a jedním pohybem bylo všechno dole. Peklo začalo s broušením, čištěním a lepením retaineruAž později jsem se dozvěděla, že retainer - tenký drátek nalepený z vnitřní strany zubů - zůstává v puse ideálně už napořád - minimálně pak osm let. Moje klouby a čelist úpěla už po minutě, nehledě na to, že si sestra stěžovala, že mám strašně malou pusu. No, smůla. Nakonec jsem na křesle strávila asi hodinu, voda a sliny mi tekly úplně všude, a když jsem se dokodrcala domů, usnula jsem jako špalek.
Ten pocit bez drátů byl nepopsatelný. Dva a půl roku - vydržela jsem dva a půl roku bolesti a nervů! Svoboda! To mi vydrželo až do dalšího rána. Tehdy jsem pochopila, že bolesti zubů jsem se ještě ani zdaleka nezbavila.


retenční fólie

Sundáním rovnátek a přilepením retaineru to ovšem ani zdaleka nekončí. Poté co jsem absolvovala troje otisky, během nichž se o slovo neustále hlásila kachna, kterou jsem spořádala k obědu, jsem si vyzvedla rovnátka nová, tentokrát vyndavací. S těmi mám bohaté zkušenosti už odmalička, ale nikdy jsem je nenosila jak na patro dolní, tak i na to horní. Hádám, že během následujících dvou nebo tří let, kdy je budu nosit, aby se zuby opravdu upevnily a zvykly na nové postavení (většina pacientů po ortognátní operaci je bude nosit taky) si na to budu muset zvyknout.
Co mě ale dostalo, je tzv. retenční folie či návlek. O něčem podobném jsem v životě neslyšela, takže když mi ortodontista oznámil, že budu nosit ještě jakousi folii, koulila jsem na něj očima asi jako žába, které někdo právě oznámil, že se do týdne musí naučit štěkat. S folií jsem se ale nakonec poměrně spřátelila, protože si při nandavání moc nestěžuje, na zubech sedí a celkem se s ní dá i mluvit. Nicméně rozkaz "Noste ji odpoledne, třeba když čtete knížku" je dosti naivní, protože v té době většinou ani nejsem doma, a když už jsem večer konečně navečeřená a mám chvíli klidu, spíš si rovnou nandavám rovnátka. No, uvidíme, jak se s tím popereme.

5. 6. 2019: ROČNÍ KONTROLA A ROZLOUČENÍ
Přesně před rokem jsem nastupovala. Byl to zvláštní pocit zase stát v té dlouhé bílé chodbě a čekat u okýnka, protože mašina na lístky je už od července rozbitá. Jako kdyby se tady - v té budově, v téhle chodbě - zastavil čas. Jako kdybych já byla to jediné, co se za ten rok změnilo.
Nevím, co přesně jsem čekala. Kontrola trvala asi tři minuty - jako vždycky. Doktor se rozzářil, když jsem mu sdělila, že moje brada už rozliší studené a teplé (skoro jako kdyby sám nevěřil, že k tomu ještě někdy dojde), potřásl mi rukou a očividně spokojen s výsledkem mě poslal do prvního patra na focení a následně domů.


vyndavací rovnátka - snímací aparáty


Zde mě mělo čekat jediné větší převapení toho dne. Úchyl odešel do důchodu (ehm, tím myslím toho milého starého pána v dlouhém plášti, jehož huhlavou řeč jsem se dodnes nenaučila ovládat, zatímco odéru jeho kafíčka se mé oblečení nezbavilo ani v pračce (nic proti němu prosím vás, je to s nadsázkou)). Místo něj si mě vzala do parády příjemná mladá slečna, takže jsem si skoro připadala jako modelka a ne jako králík, co přesně před rokem přijel z operačního sálu.
A to je všechno.
Tady jedna etapa končí. A další začíná.

CO MI ORTOGNÁTNÍ OPERACE DALA A VZALA
Pokud jste četli předešlé články, můj příběh už znáte. Ještě jsem vám ho ale nevyprávěla z tohohle úhlu pohledu. Dlouho jsem přemýšlela, jestli s tím půjdu na trh. Pak jsem si ale uvědomila, že je to něco, co jsem před operací já sama hledala - a nenašla. Četla jsem články plné optimismu, četla jsem články o tom, jak to všichni zvládli, četla jsem lékařská pojednání a zprávy. Ale ty lidi neznám a nevím, jak to ve skutečnosti prožívali. Možná, že ten, kdo je hrdinou za displejem, ve skutečnosti vypadá úplně jinak - a naopak.
Já jím nejsem. A i když to tak z článků možná místy působí, ve skutečnosti jsem byla - a pořád jsem - pěkná květinkaNikdy jsem nebyla v nemocnici, nikdy jsem neměla větší zdravotní potíže, neumím komunikovat s cizími lidmi a ze všeho nového se mi klepou kolena.
Posledních pár měsíců k mé psychice taky zrovna nepřispělo. Snažila jsem se vědomí, že už se operace nezvratně blíží, vytěsnit kamsi dozadu, někam, kam na to nedohlédnu a nedosáhnu. Sejde z očí, sejde z mysli. Po předoperační návštěvě VFN jsem ale pochopila, že je zle a že už neuteču. V konečném výsledku jsem se tak plácala v začarovaném kruhu. Věděla jsem, že na operaci jít nechci a udělám všechno proto, abych se jí vyhnula. Jenže jsem si postupně začala uvědomovat i to, co by se stalo, kdybych na ni skutečně nešla. Pochopila jsem, že je něco opravdu špatně - a jaké by to mohlo mít důsledky.
A co to všechno mělo za následek? Nic menšího než to, že jsem se napovrch uzavřela, zatímco uvnitř mě všechno vřelo. Byla jsem jako konvice s vroucí vodou a čekala jsem, jestli dřív přeteču nebo exploduju. Teď zpětně mi blízcí říkají, že se jim tenkrát zdálo až nenormální, jak klidná jsem ten poslední půl rok byla. To by nejspíš mělo lichotit mým hereckým schopnostem.
Co bylo ale úplně nejhorší: litovala jsem se. V jednom kuse jsem se litovala. Jistá moje část to nejspíš dělá pořád. A myslím, že mi mnozí dáte za pravdu, že v situacích, jako je tahle, je sebelítost to nejhorší, co můžete sami na sobě napáchat.
Když jsem se pak najednou ocitla sama na nemocničním pokoji - sama mezi čtyřmi bílými stěnami, kterých jsem se tak strašně bála - utekla jsem na záchod a brečela. Myslím, že tohle přesně byl ten okamžik, kdy se konvice rozbila. Teď zpětně vím, že to byla zároveň i chvíle, na kterou jsem celou dobu čekala. Poněvadž jedině to, co si připustí, že je rozbité, se může spravit.
Po operaci člověk přepne do úplně jiného režimu. Ten šok na něj dopadne hned v okamžiku, co se probudí, a pak už není čas se litovat dál, musí se tomu postavit čelem. Z psychického hlediska to pro mě bylo paradoxně nejhorší v úplných začátcích, před operací. Po jejím absolvování jsem sice byla emočně jako na houpačce, ale už nebyla cesta zpátky - a právě to mě hnalo kupředu. Když jsem si pak připadala zvláště zoufale, začala jsem něco dělat, abych se zabavila (například jsem se začala učit italsky nebo chodila na procházky) - a to, že jsem neustrnula na jednom bodě, mi strašlivě pomohlo. A co si budeme povídat, články z téhle série nesloužily jenom vám, ale pro mě to byla ta nejlepší možná terapie.
Tohle "vylévání" ale nezvěřejňuji proto, abych se dočkala nějakého dalšího litování (chraň bůh!), ale jestli se tu najde někdo, kdo se z celého tohohle procesu taky zrovna nevidí - nejste sami. A zvládnete to, stejně jako já. Tohle je důkaz.



Takže co mi operace vzala? Čas, nervy, záchvaty vzteku a zoufalství... tím vším jsem si prošla. A šla bych znovu.
Celá tahle cesta paradoxně není jen o zubech a čelistech - i když je zároveň hlavně o nich. Tohle je něco, co se těžko vysvětluje člověku, co to sám nepoznal. Řeknu tedy jen to, že jsem neuvěřitelně šťástná a vděčná za tu úplně nejzákladnější věc - že moje pusa funguje tak, jak má. Že můžu kousat. Že můžu dobře vyslovovat. Že dám zadní stoličky k sobě. Že vypadám víc jako člověk.

Hodně lidí píše, že jim tahle zkušenost změnila život. Můj život je pořád stejný. Poslední rok mě ale naučil se na něj dívat jinak a víc si vážit toho, co mám. Vím, že to zní dost prázdně a podobných frází dneska slýcháme tisíce - ale já to takhle prostě cítím. Najednou považuju za důležité úplně jiné věci a nehroutím se z hloupostí. Vždycky jsem byla ten typ člověka, co měl sebevědomí až na bodu - někdy i pod ním - mrazu. Z nějakého důvodu jsem nevěřila, že když něco dokážou ostatní, zvládnu to i já. Připadala jsem si tak nějak pod nimi - mimo jiné i kvůli tomu, jak jsem vypadala. Byla jsem psychicky dost nestabilní a nervovala jsem se úplně ze všeho. Neříkám, že pořád nejsem nervózní a nemám strach. Jsem a nejspíš i navždycky budu. Jen jsem tyhle stavy přestala sama od sebe přiživovat.

Ještě před rokem jsem si myslela, že jsem sama - že jsem někoho tam nahoře fakticky naštvala, a proto mám jako jediná lidově řečeno "křivou držku". Nemám. Nás "čelistňáků" je mezi "normálními lidmi" opravdu hodně. Důkazem může být třeba to, že pacienti se ve VFN točí jako na běžícím páse - a že třeba i sám výraz "čelistňák" nepochází ode mě, ale od jiného "čelistňáka".
Celé je to fascinující, protože za několik posledních měsíců jsem zjistila, že jakási komunita mezi námi skutečně existuje. Ti lidé tu jsou a ani zdaleka jich není málo. Jen ve svém okolí vím o čtyřech (!!!) dalších případech a s dalšími jsme ve spojení. Problém je, že o nich nikdo neví - a oni častokrát nevědí ani o sobě navzájem. Vysvětlení je možná jednodušší, než si myslíte. Lidé jsou na téma zdraví hákliví, a tak přestože se dnes běžně bavíme o věcech, které byly ještě před pár desetiletími tabu, právě ohledně otázky zdraví úspěšně mlžíme. Žijeme ale v 21. století a já si opravdu myslím, že tohle je něco, o čem by se mezi lidmi mělo víc mluvit - o čem by se mělo vědět. Je ale hrozně těžké s tím něco skutečně udělat.

ZÁVĚREM
Tak jo. Tohle bude - snad - poslední článek. Přemýšlela jsem, co bych ještě dodala, ale myslím, že už všechno podstatné zaznělo. Takže dodám jenom tohle: nebojte se. Nebojte se a jděte do toho, pokud máte možnost. Budu držet palce!


(Slib jsem očividně nedodržela.)

11 komentářů:

  1. Jsem na tebe hrdá, žes to podstoupila a zvládla. Z té fotky není moc vidět rozdíl - až na ta rovnátka, samozřejmě, asi holt nevím, co přesně vidět, nejsem moc na zuby. :D Ale je dobře, že ses odhodlala a i když to ne vždycky bylo fajn, výsledek za to stál. Já jsem teď měla podobné potíže s brýlemi. Nakonec mám brýle, i když bylo to dost náročné, sehnat je, respektive to vyšetření. :D

    Měj se hezky. ^^

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky :)
      Před operací jsem měla obrácený skus, ale uznávám, že to na té fotce není vidět zrovna ideálně.
      S brýlemi jsem si taky užila - než jsem se dostala na oční, uplynul skoro rok, takže jsem si nakonec musela složitě měřit oči někde v optice, protože bych se bez těch brýlí zbláznila... ale tak hlavně, že to vyšlo :)

      Vymazat
  2. Tak to byl opravdu náročný a tvrdý rok. Můžeš na sebe být opravdu hrdá, že jsi to zvládla. Je to věc, před kterou by většina lidí couvla. Taky už o tom něco vím, visí to přede mnou jako reálná hrozba. Ale já jsem ten typ - konvice by bouchla, takže zatím říkám jednoznačné ne :D Je dobře, že se na tom snažíš vidět i to pozitivní a neustrnula jsi na jednom bodě :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já myslím, že "jednoznačné ne" říká většina lidí, když jim to oznámí - ale rozhodně to za to stojí. Omezení tu jsou, takže to není úplně perfektní - ale dneska už celou tuhle zkušenost vidím jako jedno velké pozitivum, už to není o tom, že bych v něčem ta pozitiva hledala, aby to nevypadalo tak hrozivě :)

      Vymazat
  3. Ahoj, jses opravdu statecna! dekuji ze jsi napsala ten blog, pises otevrene a chapu tvoje pocity. Rovnatka nosim uz rok a operace bude na podzim, jsem teprve na zacatku. Chtela bych te zeptat jak rychle se da vratit mezi lidi ( napriklad do prace, do skoly) po operaci? Na jake omezeni nebo podminky byt pripravena? Dekuji a at se ti dari!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem jedině ráda, jestli se to dostane k lidem, kterým to pomůže :)
      Teprve na začátku? Už rok nosíš rovnátka, takže jsi pořádný kus cesty už ušla! (Spousta lidí si to možná myslí, ale vypořádat se s rovnátky kolikrát taky není úplně sranda :)) Já bych odhadem řekla tak měsíc. S otoky už je to v pohodě, spíš jde o to, že ty první týdny je člověk hrozně unavený. Já měla tu výhodu, že jsem před sebou měla celé prázdniny, takže nejsem úplně schopná posoudit, po kolika týdnech bych byla schopná normálně fungovat ve škole - ale znám se s někým, kdo po měsíci fungoval už více méně normálně. Co se omezení atd. týče, většina z toho je v článcích, ale stručně: určitě musíš počítat s omezených stravováním (tzn. kaše a měkké věci - a to dost dlouho), potom je tu samozřejmě otázka citlivosti (dásně, rty, případně brada, u každého se cit vrací různě rychle, ale dá se na to zvyknout a v pohodě s tím existovat). No a samozřejmě je to zlomenina, takže to první týdny tak nepříjemně tahá a pobolívá, zuby pak budou zlobit třeba ještě čtvrt roku, ale nic, s čím by se nedalo fungovat. Jen buď připravená, že to chce pevné nervy a trpělivost :)

      To já díky a budu držet palce! :)

      Vymazat
  4. Fúúúú toľko starostí, zvládla si to bravúrne :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Ahoj Lory,
    moc ti děkuju za tvůj blog o tvé cestě za rovným skusem(stejně tak ostatním lidem, co o ortognátní operaci píší). Strašně mi pomoháhá vědět, že na světě se svým problém nejsem sám a také už jsem nastudoval, do čeho vlastně jdu. Sám mám blog a snažím se psát, o svých zážitcích, zatím s rovnátky.
    U tebe oceňuji, že jsi byla ve svých blozích dost upřímná a bez nějakých příkras jsi říkala, jak to cítíš. Navíc jsi byla i podrobná a tvůj jídelníček určitě využiju! :) Jo, a máš teď krásné zuby a závidím ti to.

    Jinak já mám velký předkus, pro rovnátka jsem se rozhodl až docela pozdě, pomalu mi táhne na 30 a strašně lituju, že jsem do toho nešel už třeba ve 20. Strávil jsem tak se svým "mindrákem" několik let zbytečně navíc. Nebýt těhle blogů, tak bych ani nevěděl, o jak velkou proměnu jde a navíc bych měl strach do toho vůbec jít.

    Každopádně na jaře 2020 mě čeká operace, které se nemohu dočkat a jestli je tu nějaký člověk, který by si chtěl vyměnit své zkušenosti a podpořit se třeba ve své cestě nebo cokoliv, tak bych byl rád, kdyby se mi ozval na mail arbitr123@seznam.cz Případně i sám pomůžu s tím, s čím mám zkušenost.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Omlouvám se za poněkud pozdní odpověď - a to já děkuji, jsem jedině ráda, jestli to někomu pomůže! Já jsem na tom s psychikou byla úplně stejně, proto to taky dělám :) A díky za pochvalu!
      Já nebudu lhát, že nejsem ráda, že to mám za sebou už takhle brzo, ale lepší později než nikdy, i tak to stojí za to.

      Budu moc držet palce :)

      Vymazat
  6. Ahoj,

    sedím tu u PC a po přečtení všech tvých článků ohledně ortognátní operace, jsem lehce mimo. Musím uznat, že si to napsala naprosto skvěle a srozumitelně, někdy až moc barvitě (myslím hlavně to zvracení krve...), ale myslím to samozřejmě v dobrém. Jsme si v různých ohledech dost podobné. Také jsem operaci nechtěla, řekla jsem si, že udělám vše pro to, abych na ni nemusela. Ale nakonec se stejně nic nezměnilo a na operaci musím příští rok jít. Jak si psala, že vždycky je všechno déle, než si čekala, tak to mám stejné. Operaci jsem měla mít už 14 dní za sebou, ale ortodonistka neměla zuby srovnané tak, jak chtěla. Je to dlouhá únavná cesta s rovnátky a neumím si představit minimálně další rok s pooperační rekonvalescencí, ale Ty jsi mi vhnala krev do žil a já teď mám trochu úlevu v tom, že znám dalšího človíčka, který tuhle cestu vytrpěl a prošel si tím malým peklem. Zajímalo by mě, jak si na tom teď? Co rodina, podporovala Tě před operací? A zajímalo by mě, kolik máš šroubů v čelisti? Moc děkuji. Míša

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj!
      Předně se omlouvám, že mi trvalo tak dlouho odpovědět. Pokud jsem tímhle možná až příliš barvitým počinem někomu "vehnala krev do žil", tak jsem opravdu strašně ráda. Chápu, že si to celé neumíš pořádně představit a tápeš, co se bude dít měsíce nebo rok poté, ale můžu tě uklidnit, že ač to zní děsivě, všechno to určitě zvládneš a ten výsledek za to stojí :)
      Já jsem teď momentálně skoro dva roky po operaci a jsem opravdu moc spokojená. Jediné omezení, které dneska mám, je to, že se mi zatím zcela nevrátil cit, nicméně pomalu ale jistě se lepší i to (navíc podotýkám, že v tomhle jsem výjimka, co jsem tak zjišťovala, pacienti s citem většinou problémy nemají). Co se rodiny týče, v té jsem měla obrovskou podporu před i po operaci, což bylo myslím dost znát i během následné rekonvalescence. Nic to ale nemění na tom, že člověk musí tu sílu najít sám v sobě - ale okolí mu v tom může opravdu hodně pomoct, ať už psychicky nebo fyzicky. Šroubků 28. Jo, zní to šíleně, ale jsou miniaturní a vzpomenu si, že je mám, jenom když se nějak rapidně mění teplota nebo tlak venku :)

      Já budu moc držet palce, ať všechno dobře dopadne! :)

      Vymazat

Děkuji za komentář, nezapomeňte za sebou nechat stopu v podobě odkazu na blog a přidat se k mým pravidelným čtenářům, aby vám nic nového na blogu neuniklo. Hezký zbytek dne přeji! ♥

© Lory Humble 2015 | Všechna autorská práva vyhrazena. Používá technologii služby Blogger.