Ortognátní operace: dva roky poté

Posledně jsem slibovala, že žádný další článek na téma ortognátní operace už se na blogu neobjeví - a co si budeme povídat, dlouhou dobu zde skutečně nikdo žádnou aktivitu neviděl, na její náplň nehledě. Nicméně uplynul další rok a já mám k této problematice stále co říct, stále mě fascinuje a stále ráda zjišťuji nové informace, o něž bych se mohla následně s někým podělit.
Pokud jste četli předešlé články, můj příběh už znáte. Proto tedy jen uvedu: bylo nebylo, 6. června 2018 jsem podstoupila ortognátní operaci ve VFN v Praze a bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí mého života, přestože v té době nebylo tak úplně dobrovolné...



ZMĚNY PO DVOU LETECH
Nemá smysl opakovat věci, které víte. Proto bych se v první části článku ráda věnovala jen novinkám, které by pro vás (pacienty) mohly být užitečné a pro vás (jakékoliv jiné čtenáře) případně zajímavé. Lidské trapasy a utrpení jsou koneckonců bezedným zdrojem smíchu a inspirace. Sama s oblibou žertuji například o počtu šroubků, jež s sebou dennodenně nosím, ale dobře chápu, že ne každý se dokáže zasmát sám sobě a považuje to za vtipné. Kupříkladu moje zubařka byla před časem v šoku, když poprvé viděla rentgen: "Tak to jsem nečekala, vy je máte úplně všude!" Takže pokud jste tohle nečekali nebo vám podobné záležitosti a řeči nedělají dobře... no, nejspíš tenhle článek pak není pro vás.

CIT A REGENERACE NERVŮ
Loni jsem zmiňovala, že mám stále ještě problémy s nervy v bradě a spodním rtu. To je jeden z mála vyloženě negativních dopadů, které na mě operace zanechala. Člověk si nakonec zvykne na všechno, a tak i já už zvládám jíst, pít i mluvit bez prskání, beze skvrn od vína a od kečupu na oblečení. Věty typu: "Máš na bradě špenát!" nebo "Leješ pivo!" už slychám spíše výjimečně a mávám nad nimi rukou. Co si ale budeme povídat, příjemné to rozhodně není a člověka to do značné míry omezuje.
S nervy se pravděpodobně stále něco děje, nicméně jejich probouzení probíhá neskutečně pomalu, jsou na tom patrně stejně jako já všední den ráno. Momentálně cítím studené a teplé a to výrazněji v jedné polovině tváře. Hmat se může pohybovat řekněme kolem 30, 40 % (čísla se mi ale odhadují poměrně těžko) a to opět převážně v jedné polovině, jako kdyby nervy přicházely k sobě jaksi ze strany. Regenerace nervů je běh na dlouhou trať a mně nezbývá nic jiného, než se smířit s tím, že bude potřeba koupit si dobré běžecké boty. Po tom všem se naděje rozhodně nevzdávám a věřím, že jednoho dne zase ucítím brčko mezi rty i drobky na bradě. Potom už mě ostatní nebudou upozorňovat, že mi teče pivo po bradě, protože ho necítím, ale protože jsem člověk rodu prasečího - a to jsem v tomto případě ochotna akceptovat.
Nerada bych tímto někoho vyděsila a vytvářet si v hlavě představy typu "Co když se mi ten cit taky nevrátí?!" je naprosto zbytečné. Znovu podotýkám, že můj případ je výjimka. Za poslední dva roky jsem byla v kontaktu s mnoha lidmi a zatím jsem narazila jen na jednoho, kterému by se stalo něco podobného. Pravděpodobnost, že se přidáte do řady právě vy, je tedy poměrně malá.

DRÁTY, DRÁTY, DRÁTY
Že mi dolní zuby z vnitřní části zdobí drobný drátek čili retainer, jsem vám už říkala. O tom, jaké psí kusy jsem si s ním zažila, jsem ale zatím nevyprávěla.
Jak dlouho ho v puse budu mít mi dodnes nikdo neřekl. Možností je hned několik - od let (kdesi jsem se dočetla, že je to většinou osm a déle) nebo zkrátka do té doby, než mi zuby v uvozovkách stářím vypadají a nezbavím se ho tak už nikdy. Proto by mě ani ve snu nenapadlo, že se mě pokusí opustit už měsíc po nasazení. Jednoho dne jsem se ráno zakousla do jablka, ozvalo se křupnutí a... drátek visel ve vzduchu (než vás napadne, že jsem totálně blbá, když hryžu do jablka, a přitom mám v puse drátek... tak tenhle drátek by vás neměl v ničem omezovat a jíst s ním smíte cokoliv). Z jedné strany se lepidlo úplně utrhlo, z druhé ještě drželo. Já jsem samozřejmě dostala hrozný strach, když se mi něco takového stalo brzo po operaci a volala jsem do ordinace ortodontisty, opět zakusující ten starý známý pocit neschopnosti, šišlání a huhlání. Co osud nechtěl, ze sluchátka se ozval robotický hlas s oznámením, že doktor má celý měsíc volno. A já týden nato odjížděla do zahraničí. Z představy, že takhle brzo po operaci na celý měsíc něco "rozbiju" a mé skvostně srovnané zuby se opět rozjedou, jsem se málem skácela k podlaze. Tenkrát mě zalila taková panika, kolem hlavy mi poletovaly hvězdičky a vzpomínky na všechno to utrpení, kterým jsem si prošla a které by teď mohlo být k ničemu. S drátkem trčícím uprostřed pusy navíc nejenom, že nemůžete mluvit, ale ani pořádně jíst, brzy vám to rezedře jazyk - a hlavně nevíte, co s ním dělat. Utrnout? Neutrhnout? Ustřihnout? Vždyť to ještě ke všemu stálo majlant! (To mě přivádí k další poznámce - pokud jste si mysleli, že sundání fixního aparátu znamená konec finančních výdajů... jste ještě víc vedle jak ta jedle. Anebo se ortodontista snaží při každé návštěvě sedřít z kůže pouze mě, obyčejně pro pár fotek a protivných poznámek od sestřiček.)
Tenkrát mě zachránila "konkurenční firma". Celá zoufalá jsem volala úplně cizímu ortodontistovi a ten, jelikož nechtěl mít na svědomí psychicky zhroucenou holku, mě přijal. Drátek byl spravený a dodnes drží skvěle. Celá tahle příhoda má jediné pozitivum: ortodontista, se nímž se odjakživa nemusím, vypadal zmateně asi jako husa v troubě, když jsem mu to oznámila (hlavně pak to, že v jeho dokonalé ordinaci mi to někdo patrně špatně nalepil, haha), a vypadal, že si večer půjde hodit lano.

ČELISTI MÁME, ZUBY TAKY... A CO TŘEBA KLOUBY?
Někdo jde na ortognátní operaci kvůli zubům, jiný kvůli čelistem, mnoho pacientů zde skončí kvůli čelistním kloubům. A jsou to právě ony klouby, které mě potrápily ve chvíli, kdy jsem to nejméně čekala. Daly o sobě vědět asi rok a půl po operaci, možná o něco déle. Nikdy předtím jsem s nimi problémy neměla, ani před zákrokem, ani po něm. Začátkem karantény se ovšem rozhodly celému tomu šílenství kolem přizvukovat křupáním a lupáním, které postupně nabíralo na intenzitě a hlasitosti. Asi po měsíci se k tomu poránu přidala i bolest a ztuhlost.
Začínala jsem být zoufalá, protože jsem po nemocnicích už nic dalšího řešit nechtěla (pár týdnů předtím jsem se totiž z jedné vrátila), nehledě pak na to, co se ve zdravotnictví dělo a děje. Protože se ale stav kloubů nijak nelepšil, spíše naopak, řekla jsem si, že se alespoň zeptám u ortodontisty, až k němu příště půjdu. Mé předtuchy se však vyplnily - okamžitě od toho dával ruce pryč a odkázal mě do Prahy. Tam se mi ale jezdit nebo volat nechtělo už vůbec, a tak jsem zatnula zuby a řekla jsem si, že dám kloubům ještě šanci. Koupila jsem si homeopatika a doufala, že přípravek z jakési škumpy jedovaté mě spasí (rhus toxicodendron). Zda za to skutečně mohla skutečnost, že jsem se tou prapodivnou rostlinou s pochybným jménem přiotrávila, nebo už ta hra mé tělo jednoduše přestala bavit, nejspíš nikdy nezjistím. Jisté ovšem je, že za pár týdnů jsme se s klouby udobřili a vycházíme spolu dodnes (nebo alespoň v rámci možností).
Až teprve nedávno jsem však zjistila, že jsem udělala dobře, když jsem do Prahy nevolala. Bylo by mi to totiž úplně k ničemu. Ukázalo se, že můj ortodontista není jediný, kdo s tím nechce mít nic společného. Ve VFN k tomuto problému údajně zaujímají podobný přístup a přihrávají si mezi sebou pacienta jako ping-pongový míček.

CHODÍCÍ BAROMETR
Bolesti už díky bohu nemám žádné, o šroubech přesto dobře vím. Stejně jako jakákoliv jiná zlomenina je i toto "dobrovolné zranění" citlivé na změny počasí a tlaků a rádo o sobě dává vědět. Jedna paní mi kdysi říkala, že když je hodně velká zima, dokonce cítí, jak ji šroubky studí. Osobně bych sice na základě selského rozumu řekla, že je to totální blbost, ale lidské tělo je nevyzpytatelné. Já s tím každopádně žádné zkušenosti nemám. Ať už je to ale tak nebo onak, faktem zůstává, že po operci se z vás stává chodící barometr.

OHLÉDNUTÍ PO DVOU LETECH
Asi je zbytečné odpovídat na otázku, jestli bych do toho celého šla znovu, a podobné. Odpovídala jsem na ně totiž už mockrát. I tak mě ale teď s odstupem času napadá pár věcí, které bych ještě ráda zmínila.

ORTOGRÁTNÍOPERACE.COM A CO MĚ NA VFN ŠTVE
Poměrně nedávno bývalá pacientka Adéla odstartovala senzační projekt propojující právě ty, kteří mají zkušenost s ortognátní operací. Sama jsem byla oslovená v rámci spolupráce a jsem neskutečně šťastná, že bylo možné, aby se něco takového konečně dalo do pohybu, neboť já sama jsem na to neměla a nemám prostředky. Na stránkách www.ortognatnioperace.com tak můžete najít jak zkušenosti jiných pacientů a vidět, že v tom ani zdaleka nejste sami, tak i články od odborníků. Kupříkaldu jeden z doktorů VFN zde publikoval pojednání o účelu a průběhu operace, opět něco, co bych před lety přivítala s nadšením.
Nicméně u některých notně idealizovaných částí mi samovolně cukají koutky. Ne, opravdu se mě nikdo neptal na to, co a jak chci, nikdo se se mnou nedomlouval na tom, jaká změna by pro mě byla nejlepší. Kdo mě bude operovat, to jsem zjistila až v den hospitalizace - a co všechno mi na sále budou provádět, na kolik částí kterou čelist lámat a zda se jim moje brada nelíbí natolik, aby ji raději přizpůsobili svým představám, jsem se dozvěděla dokonce až na JIPce. Možná teď namítáte: "Tak proč ses nezeptala, ty blbá?" Zeptala. Nikdo mi tenkrát neodpověděl.
Doufala jsem, že tato komunikační stránka VFN a obecně přístup k pacientům se časem zlepší nebo že jsem snad jen já měla smůlu. Neměla. Ze svých zdrojů jsem odpozorovala, že tato desinformovanost a chaos je stále zoufale k pláči a to představuje veliký problém. Další věc je lidský přístup. Sama nesnáším škatulkování a ano, našly se dvě tři sestřičky, které byly naprosto skvělé, stejně tak můj doktor byl senzační - ale z dalších čtyř jsem tenkrát byla zamindrákovaná a nejraději bych je odstřelila na Mars. V rámci starších článků jsem to z nějakého důvodu nezmiňovala, ale myslím, že teď s odstupem se na to dívám objektivněji, navíc mám nově zkušenosti i z jiné nemocnice. Ten přístup se nedá vůbec srovnat a nejde jen o nějaké vzájemné sympatie.
Není normální, když jdete na zákrok, ale vlastně vám nikdo neřekne, na jaký přesně. V tomto případě se nejedná o vyříznutí pihy nebo obdobnou banalitu. Ortognátní operace je komplexní a velice náročná, její výsledek zásadně ovlivní váš nastávající život, nehledě pak na všechna rizika s ní spojená. Dále není normální, když jste sami na pokoji a sestřička vás zkontroluje až po pěti hodinách, kdy jste mohli ležet v mdlobách uprostřed pokoje, zatímco jste se s kapačkou pokoušeli dobelhat na záchod. Není normální, když nikdo neodpovídá na zvonění zvonečku, který se používá, pouze když pacient něco urgentně potřebuje. Kdybych se kupříkladu začala dusit, upadla, měla alergickou reakci... v takovém případě by nepříchod sestry mohl mít fatální následky.
Když si teď uvědomím, co všechno se mohlo stát, jdou na mě mrákoty. Zákrok je jedna věc, pooperační péče druhá. Bohužel je to však záležitost, která se i v dnešní době často podceňuje.
V případě přítomnosti zlých hlav - toto není prostředek k urážení či pomlouvání, sděluji zde pouze fakta, která jsem sama zažila. Neříkám, že všemu dokonale rozumím a znám, ale toto je můj subjektivní dojem, který jsem si z nemocnice odnesla jako pacient.

O ČEM VŠEM JE VE SKUTEČNOSTI ORTOGNÁTNÍ OPERACE?
Víte, tenkrát mi nepřišlo, že bych měla problém. Věděla jsem o něm jaksi jenom teoreticky a navíc jsem neměla s čím srovnávat, když jsem nevěděla, jak má mé tělo správně fungovat. Ano, z mnoha pohledů jsem kvůli tomu byla nespokojená. Ale až těsně před operací jsem začala být naprosto a upřímně nešťastná - to když mi v jednom kuse někdo opakoval, co všechno je se mnou špatně. Teď už nerozumím tomu, jak jsem to mohla snášet. Toto je jeden pohled na zákrok, ortognátní operace mi ale konečně otevřela oči i v jiných směrech, zároveň to však pro mě představovalo jedno velké životní zklamání. A to především z ohledu lidského.
Říká se, že v nouzi poznáš přítele. Toho jsem poznala a pro obrazné vyjádření si dovolím zůstat v jednotném čísle. Před dvěma lety jsem totiž pochopila, jak jsem pro spoustu lidí důležitá jen ve chvíli, kdy ode mě něco potřebují. Jakmile je však potřebuji já, už je to tolik nezajímá. Tohle je obecně známá pravda, ale ruku na srdce: Kdo z nás je s tím smířený? Ještě pořád mě strašně mrzí, když si uvědomím, jak jsou někteří lidé sobečtí. Nejde pouze o ignoraci a nezájem, párkrát jsem měla dokonce dojem, jako kdyby mi snad záviděli, že na sebe tímhle způsobem strhávám pozornost (nenechte se vysmát, takhle na sebe nikdo strhávat pozornost nechce), a snažili se mi snad dokonce dokázat, že to nic není a oni sami jsou chudáčkové (kupříkladu tak, že přijdete se zlomenými čelistmi a člověk naproti vám pronese něco ve smyslu: "Já jsem si včera tak zívl/a, že jsem si snad něco udělal/a s čelistí, no to bys nevěřila!"). V takových případech si připadám jako na cizí planetě.
A bohužel to nejsem jen já, kdo si tímhle prošel. Takže si pamatujte: není to ve vás. Tohle je zkouška a ostatní zkrátka neprošli. Nezaslouží si vás.


Další věc, které mě ortognátní operace naučila, je pozitivní přístup a sebeláska nebo alespoň snaha o ně. Před časem jsem byla ukázkový pesimista, všechno jsem viděla černě, byla jsem sama se sebou nespokojená (i když jsem v jednom starém článku psala, že mi můj vzhled nikdy nevadil - tak ano, vadilo mi to, jenže kdo je v dnešní době se svým zevnějškem spokojený, že?), připadala jsem si méněcenná, podřadná. Tenhle přístup ale nikam nevedl a jenom kazil čas, který jsem tehdy prožívala. Buďme rádi za to, co je, a snažme se to přijmout co nejlépe. Jako malíř, co dokáže zužitkovat i černou a proměnit smutné plánu v umění. Rovný úsměv byl pro mě začátek. Teď už se neostýchám zuby ukazovat - a neschovávám už ani sebe. Protože nejsem míň než ostatní. Je hloupost být sám se sebou nespokojený. A plýtvání barvami vidět svět kolem jenom černě.

A nakonec opět část o strachu a o mluvení. Je ohromně těžké o takhle intimní věci hovořit, obzvlášť když o ní ostatní lidé nic nevědí. Sama bych vůbec netušila, že něco podobného existuje, kdyby to nebyl můj případ. A takových záležitostí je v denšním světě mnoho. Bohužel právě tento strach z odsouzení a nepochopení přiživuje začarovaný kruh, v němž se nacházíme, neboť mlčení je pro mnohé pacienty jediným stravitelným řešením. Osobně nemám problém psát o tom, čím jsem si prošla, případně mluvit o tom mezi lidmi, které dobře znám. Jenže pak jsou tu tací, s nimiž jsem se seznámila až po operaci a o mé minulosti v tomto směru nic nevědí. Na tomto území se pak pohybuji jako na tenkém ledě.
Nedávno jsem s jedním "čelistňákem" řešila, jak je těžké o tom celém mluvit s novými lidmi. Když jsem ještě byla na střední škole, měla jsem o svých spolužácích nějaké mínění a oni zase o mně. Pokud se někdo zeptal - a že těch lidí bylo celkem málo - nečinilo mi problém na férovku odpovědět, protože jsem věřila, že jejich pohled na moji osobu už to nijak zásadně neovlivní. Jakmile jsem ale postavená před někoho, koho jsem poznala až po operaci, najednou si připadám jako nahá. Jít s pravdou na trh? Tajit to? Říct, že o tom nechci mluvit, když se někdo zeptá? Nebo si dokonce něco vymyslet? A záleží na tom vůbec?
Ano, záleží. Lidé mají sklony soudit. Chodím po téhle zemi dvacet let, ale i to málo stačilo k tomu, abych některé věci pochopila. A jakmile o sobě prozradíte něco takového, najednou jste znovu přehodnocováni a prozkoumáváni, jako kdyby to zničehonic měnilo to, kým celou dobu jste. A ač je to smutné, náš druh je povrchní a krása cenný artikl.
Otevřeně se přiznám, že nevím, jak se zachovám, až před tímto úkolem budu stát znovu. Zamyslete se proto prosím nad sebou, až přiště budete na někoho zírat, když zjistíte, že s ním něco není tak úplně v normě. Bylo to nutné? Neranili jste ho?


Slibovat, že se jedná o poslední článek s touto tematikou, nejspíš nemá smysl. Možná se tu objeví za pár měsíců, možná za pár let, možná nikdy. Pokud byste každopádně měli jakékoliv dotazy, ptejte se na mailu loryhumble@gmail.com, pište do komentářů nebo do anonymního formuláře, který byl přiložený v některém z předešlých článků (nové odpovědi ale nekontroluji moc často).


6 komentářů:

  1. Já k tomu už taky asi úplně nemám co říct, ale chtěla jsem vyzdvihnout, že je vážně super, žes takhle udělala řadu článků, které by lidem opravdu mohly pomoct. To je vážně něco, co se počítá. Já bych ráda jednou napsala sérii o tom, jak začít s němčinou a jak se přestěhovat do Německa a přihlásit se tam na univerzitu a tak, ale nevím, kdy na to bude správná doba. Možná už jsem to propásla. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, tohle přesně byl můj cíl :)

      Jééé, tak to určitě napiš, já budu rozhodně mezi čtenáři - i když se už nejspíš na univerzitu v Německu nevydám. A správná doba je kdykoliv, kdy to ty uznáš za vhodné :)

      Vymazat
  2. Sice s ročním zpožděním, ale - wow, 8 let? To je síla. Já jsem je nakonec nosila tak možná čtyři roky, už si přesně nevzpomínám. Každopádně mi to přišlo strašlivě dlouho. Ale ať už je to tak nebo tak, stálo za to (často doslova) zatnout zuby :)

    OdpovědětVymazat
  3. Chtelo by to dalsi update :D 4 roky post op

    OdpovědětVymazat
  4. Ležím v nemocnici druhy den po operaci. Moc děkuji za to jak jsi tu svou cestu zdokumentovala. Doufám, že už cítíš bradu úplně a pivo už ti nestéká 😀

    OdpovědětVymazat
  5. Wow, tleskám, články jsem zhltala doslova jedním dechem, s brekem a místy i smíchem člověka, který to má celé před sebou. Rovnátka jsem nosila od malička a ve dvaceti letech se rozhodla, že mi operace nestojí za to. Moje ortodontistka vyzdvihovala jen to, jak mi zuby krásně spravila. A mě vzhled tehdy mi nestálo za to přijít o půl roku života (tak jsem to tehdy viděla). Ale teď ve třiceti jsem zase na stejné pozici jako před deseti lety - přišlo rozhodování, jestli do toho jít nebo ne, protože tentokrát mě náhodou (chirurg při extrakci osmičky) upozornil na zdravotní stránku věci (vzhled vůbec nekomentoval). Dost lituji, že jsem do toho tehdy nešla, mohla jsem mít už všechno toto utrpení za sebou. Nicméně.. potřebovala jsem si přečíst takovou osobní zkušenost. Ještě nevím, jak se teď rozhodnu, ale moc děkuji za to, že jsi celý svůj příběh, i pocity s odstupem času, sepsala. Děkuji!

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář, nezapomeňte za sebou nechat stopu v podobě odkazu na blog a přidat se k mým pravidelným čtenářům, aby vám nic nového na blogu neuniklo. Hezký zbytek dne přeji! ♥

© Lory Humble 2015 | Všechna autorská práva vyhrazena. Používá technologii služby Blogger.