Od konce prázdnin uplynuly čtyři týdny a já si říkám, že už bych se nejspíš měla konečně přepnout zpátky do všedního módu. Však víte - ranní vstávání, zařizování záležitostí školních i neškolních a do toho všeho najít v harmonogramu sem tam nějakou tu mezeru, která by se dala využít k urovnání pocuchaných nervů. Bohužel v tomhle, stejně jako v mnoha jiných ohledech, systém jednoduše selhal.
SYSTEM FAILURE
Hádám, že bych si asi neměla stěžovat tak, jak to dělám. Hned druhý týden září jsem měla více méně volno a koncem měsíce byl státní svátek, plus sem tam nějaká ta absence, přesto... Začátek tohohle roku je bezesporu jeden z nejobtížnějších, co jsem zatím zažila. Po letošním létě je těžké přimět tělo, aby začalo něco dělat. A když už se mi ho přece jen podaří přesvědčit, odmítne to moje hlava.
Kromě toho, že třetího září byla oficiálně předána štafeta, se vlastně nedělo nic zásadního. Všechno to papírování, obíhání a zařizování ale obstaralo svoje. Naložila jsem si toho na sebe hodně, a tak se teď nestačím divit, že škrtám položku po položce jako "nevyhovující" nebo "neakceptovatelné".
Kromě toho, že třetího září byla oficiálně předána štafeta, se vlastně nedělo nic zásadního. Všechno to papírování, obíhání a zařizování ale obstaralo svoje. Naložila jsem si toho na sebe hodně, a tak se teď nestačím divit, že škrtám položku po položce jako "nevyhovující" nebo "neakceptovatelné".
