Bezbarvý svět

Skutečnost, že psaní patří mezi mé největší koníčky, není snad nic tajného. I proto vám dnes přináším po dlouhé době literární článek. Začátkem školního roku jsem se zúčastnila několika soutěží s tímto zaměřením. Mezi nimi byla kupříkladu soutěž k výročí našeho města, kterou jsem vyhrála a pak mimochodem i soutěž, do níž jsem se přihlásila s touto povídkou. Zúčastnila jsem se jí už asi dvakrát nebo třikrát - snad pokaždé jsem se vyhnula tématu, které znělo: Úsměv (nebo něco v tom smyslu). Letos jsem se rozhodla experimentovat a vyzkoušela jsem styl psaní a žánr, který mi není skoro vůbec blízký. Vzniklo z toho dle slov mé bývalé kantorky, ke které si chodívám ohledně soutěží pro radu, "milé dílko". S výsledkem jsem docela spokojená, řekla bych, že jsem vlastně napsala pohádku. Oceněna sice nebyla, ale přišlo mi líto ji jen tak zahodit, když už jsem si s ní dala tu práci, a tak ji ukáži alespoň vám. Třeba si z ní aspoň vy odnesete nějaké malé moudro do života.

To máte tak, když býval svět ještě černobílý. Chvíli po jeho nastolení z něj sálala akorát tak potemnělost a smutek, nikomu se zde nechtělo žít. Jak to napravit? Přesně tohle byla práce pro vílu Violu. Že neznáte Violu? Hloupost! Znáte ji všichni, jenže o tom možná ani nevíte. Kdysi bylo všechno totiž úplně jinak…

Země se teprve probouzela z předlouhého a tvrdého spánku. Rodila trávu a květiny, plakala deštěm, a když se smála, paprsky slunce se probily i do toho nejnepatrnějšího kouta či záhybu. Co ale naplat, i to bylo k ničemu, pokud se vše topilo v bezbarvosti. A tak se jednoho dne z čista jasna objevila i Viola. Neskutečně krásná drobná dívka, s očima jako pomněnky a širokým úsměvem. Bledá pleť se na slunečním světle blýskala, jako kdyby byla z křišťálu a vlasy snad všech možných barev, jež jí ve vlnách spadaly dolů po zádech, odrážely tisíce hravých odlesků. Byly cítit po jahodách, jako kdyby se v nich zrovna vykoupala. Šaty ovšem sněhově bílé a spíchnuté sponou ve tvaru hvězdy, na znamení a připomínku toho, že byla stvořena jedné krásné letní noci plné blyštivých nebeských drahokamů.

Žila si pokojně na obláčku, odkud shlížela na celý svět a její prací bylo ho obarvit tak, aby se proměnil v přinejmenším spanilé místo. Běhala bosky po zemi i obloze, potápěla se pod vodou a štětcem vše malovala. Červenou na tulipány; růž z divokých růží; nebesky modrou a hlubokou jako oceán; zářivou žlutou z květů pampelišek; travnatou zelenou; fialovou od fialek; hnědou z kůry stromů; oranžovou kvůli mrkvi a pomerančům, které tolik milovala; sněhově bílou a nakonec ještě jedna barva: černá. Jenže pro tu ve veselém světě nebylo místo. Viola si střídavě každý den brala jiný kbelík barvy, jenže ten s inkoustově tmavou vždy nechávala stát až úplně vzadu police, kde je měla vedle sebe všechny pečlivě srovnané.

Jednoho dne, když se zrovna chystala nabílit mraky, díky své neopatrnosti o plechovku zavadila a z té vystříkla malá kaňka. Viola si ničeho nevšimla a odešla. Dnes ji čekal náročný den, pochytat všechny beránky na zemi i na obloze nebyla vůbec hračka a ona si toho byla dobře vědoma. Mezi tím kaňka ležela na zemi a naříkala. Byla moc smutná, protože nemohla být nikdy tak krásná, jako ostatní barvy. Nemohla se pyšnit tím, že zdobí majestátní tulipány a růže, voňavou trávu nebo pomeranče, fialky a už vůbec ne sníh. Byla jen tmavá a nevyužitá. Nemohla to pochopit, proč zrovna ona, když nikomu nic špatného neudělala? Byla jako každá jiná, tak proč je označována za tu nevyužitelnou?

„Proč nemůžu být taky tak krásná?!“ lamentovala. Tak strašně moc si přála někde zazářit. A to jí vnuklo nápad. Možná uličnický, možná jen ze zoufalství. Jisté ale bylo, že na podlaze se dál krčit nemohla.

Začala tedy poskakovat nahoru po policích. Vždy ale uklouzla a spadla o kousek dolů. Nakonec se jí po litém boji podařilo vyškrábat až na místo určení. Stála před kbelíkem se svou barvou, hned vedle něj se ale tyčil ještě jeden s modrou a o kousíček dál zase s červenou. Jenže kaňka se nehodlala vrátit domů a tak najednou šup a hop!, a už byla v plechovce s blankytnou barvou. Protože to byla jen kaňka, tak nezměnila modrou taktéž na černou, ale její část se přeměnila na azurovou. Jenže ouha! Náraz kyblík rozkýval natolik, až začal vytryskávat modrou všude okolo. To by ale nebylo to nejhorší. Jak se ukázalo, díky přelévání barvy a jejím nárazům do stěn se kbelík ne a ne chtít zastavit, až se nakonec stalo, že se zcela převrátil.

Viola byla známá díky smyslu pro pořádek a všechny své věci měla vyskládané úhledně ve skříních a přihrádkách vedle sebe. Právě díky této blízkosti převrácená plechovka okamžitě narazila na další a ta zase na jinou, až z toho najednou vzniklo doslova domino a kanonáda kbelíků dopadajících a rachotících o podlahu. Všechny barvy se převrhly a vylily, až na jedinou – na kýbl černé, který stál za prvotní převrácenou plechovkou a tudíž se mu nic nestalo. Barvy se hrnuly v proudech po podlaze, v záhybech se tvořily peřeje, jež stále nabíraly na mohutnosti a síle. Nakonec se doplazily až ke kraji mraku a začaly přetékat přes okraj. Tekly všechny vedle sebe dolů a tvořily tak velký všebarevný pás. Když si toho Viola všimla, bylo už moc pozdě. Víla utíkala, co jí nohy stačily, aby mohla zachránit alespoň to málo, co jí zbylo. Popadla kbelíky a barvu do nich chytala těsně před tím, než dopadla na zem. Tok se jí ale zastavit už nepodařilo a tak vznikla duha.

Protože i ve světě plném radosti a veselí se musí dodržovat určitý řád a harmonie by měla být v rovnováze, rozhodla se, že některé mraky, jež budou duhu vždy před jejím příchodem ohlašovat malou sprškou vody, obarví na tmavo jako inkoust, aby tak vyrovnala tu přemíru barev. Tak skončilo malování světa a Viola se mohla odebrat zpátky domů. Její povinnosti a práce zde už skončily a tak jedné jasné letní noci vyběhla na oblohu a vyhledala hvězdu, která ji stvořila. Hvězdička si ji vzala zase zpátky na své lůžko, kde víla spí a odpočívá. Nemyslete si ale, že na nás snad přestala dávat pozor. Neustále nás sleduje a s každou duhou schází na zem a prohlíží si své dílo. A co černá kaňka? Té se splnilo její největší přání. Byla teď ještě krásnější a vznešenější než fialky nebo tulipány a barevnější i voňavější než tráva a pomeranče.