Večerní sprška slov

Občas si říkám, kde to jsme. V ruchu velkoměsta, nebo uprostřed pouště? Zamotaní v pralese, či na mýtině? Mezi lidmi, anebo zvířaty? Přislíbila jsem, že s tímhle už přestanu. Jenže jak je známo - sliby, chyby. Čas od času se toho tolik nakumuluje a mě už najednou ten laciný úsměv nestačí, abych dokázala skrýt křivé linie. Lidé jsou prazvláštní, skutečně prazvláštní stvoření. Jeden okamžik se smějí, druhý mračí, tlachají a mlčí, slibují a ruší. Jsme podivíni s čímsi čemu se říká mozek a já si jen říkám, za jakým účelem? Pro jaký smysl? Kde máte důvod? Říká se, že doba se mění, ale lidé zůstávají stále stejní. Také se tvrdí, že člověk a názory se časem mění. Proč jsme tedy pořád stejní barbaři? Nevážíme si ostatních a toho, jaké máme možnosti. Kde žijeme. S kým se stýkáme. Co jíme. Co nosíme. A ostatním házíme klacky pod nohy.

Zdroj

Poslední dobou se mi všechno nějak nahrnulo na jednu obrovskou hromadu sněhu, která se s padajícími vločkami neustále zvětšuje, přičemž lopata je rozbitá.

Před několika měsíci, ještě před koncem minulého roku, nám byl ve škole nabídnut zájezd do Skotska. Všechno znělo úžasně, za týden projedeme celé Skotsko a ještě se stavíme v Londýně. Pěkný plán, pěkná místa, jen trochu vyšší cena. Před nedávnem jsem se dozvěděla, že zájezd, který byl podle prvotních slov určen nám, nabídli místo toho vyšším ročníkům a na nás už nezbyla místa. Nepojedeme tedy nikam. Sice se objevila jakási "náhrada" ve formě návštěvy Londýna příští rok v září, jenže víc než jeden den v Londýně nikdo příliš netouží, kor v září, kdy bývá obzvlášť ošklivo. Do Skotska by se mělo jet znovu za dva roky. V té době budu nejspíš už v nemocnici. Takže nepojedu nikam. Možná to zní barbarsky, ale já se vážně těšila. Do Skotska se s rodinou nikdy nedostanu a jiné možnosti než je škola nemám. Byla jsme tedy pochopitelně nadšená. Teď nevím, jestli mám být dřív rozzuřená nebo  na prášky. 

Abych neměla málo starostí, jako je nemalý příval testů a mé neustálé problémy s matematikou (snažím se jako mezek a stejně je z toho jedno velké tučné nic), musí mi drásat nervy i lidé v mém okolí. Nevím, jestli už nejsem paranoidní. Ale nemyslím si, že bych byla. Spíše mám pocit, že si na mě z nějakého důvodu velká část z nich zasedla a teď si mě jen vychutnávají. Naschvály. Nespravedlnost. Za co? Chovám se já k nim taky tak? Všichni máme v minulosti úseky, o nichž neradi mluvíme. To je samozřejmost! Ale ty špatnosti, co jsem kdy vykonala, mě posunuly dál, abych věděla, že je nemám opakovat. Snažila jsem se, snažím a budu se snažit je napravit. A oni je stejně musejí nesmyslně oplácet? Nejsem špatný člověk. Nechovám se ostatním špatně. Tak co je špatně?

Nechápu svět. Nechápu tohle školství. Nechápu lidi v něm. Nechápu lidi okolo. A nerozumím sama sobě. Čím to může být?

V tomhle výcucu nehledejte žádnou pointu. Žádná v něm není. Trik ale spočívá v tom, že každé slovo i sebemenší slůvko mi pomáhá tu těžkou lopatu se sněhem uzvednout. Už je vlastně docela lehká, víte? Za to díky. Svět je vážně krásný, člověk se jen musí zbavit zátěže a často přivírat oči. To ale nevadí, tohle je život. Musím se jen naučit bdít a přitom stále jasně vidět.

"Jak můžeš být nejsilnější muž na světě, když se nedokážeš smát?" 

- Rokka no Yuusha