Naučme se vzpomínat

Podzim s sebou již tradičně přináší mnoho rozverných pohledů: krom všudypřítomného pestře zbarveného listí a přírody zahrnuje ovšem i poněkud méně veselé záležitosti. Pokud pominu vítr s deštěm, spadají sem kupříkladu i svátky jako jsou Dušičky. Památka mrtvých je v naší zemi udržovaný a stále velmi zachovaný svátek. Už jsem se zmiňovala, že v posledních letech můžeme sledovat i jisté vloupání cizí kultury do té naší - a to v podobě Halloweenu. To ale není to jediné, o čem bych chtěla dnes psát. Pojďme se vrhnout po stopách těchto svátků, zjistit co mají a nemají společného, odkud pochází a tak dále, přičemž narazíme na nejeden překvapivý fakt. Krom tohoto bych vás taktéž ráda seznámila se svým názorem na zmiňovaná témata a konečně ukázala, jak se naučit vzpomínat.

Přestože v dnešní době svátky Halloween a Památka zesnulých spolu už zdaleka nemají tolik společného jako dříve, někoho možná překvapí, že původ mají docela stejný. Ať už se jedná o Svátek zesnulých čili Dušičky, anebo Halloween, obě dvě tyto tradice pocházejí už od Keltů a Slovanů. Odvíjí se od svátku Všech Svatých, jenž Keltové slavili v době konce jejich roku. Tomuto svátku říkali Samhain, což je slovo, o kterém se toho v dnešním světě už příliš neví. V té době věřili, že když nastává Samhain, mizí hranice mezi světem živých a mrtvých - je tedy možné navázat s nimi kontakt a promlouvat k nim; nebo dokonce i to, že mrtví se procházejí mezi živými a naopak živí se mohou dostat do podsvětí. Zdali je to pravda, o tom můžeme jen dlouze diskutovat. 

Kupodivu tomuto prvotnímu svátku je nejvíce tradičně věrný Halloween. Co ale přetrvalo všude, je navštěvování hrobů, nošení květin a zapalování svíček. Dnes je to vnímáno z části možná také jako jakýsi "dekorační" důvod. Méně už je pak známo, že svíčky se zapalují především proto, aby světlo vyhnalo zlé duchy a oheň očistil duši. Je to taktéž akt vztažený ke vzpomínce na dotyčného a znamení věčného života. Jak zní i jedna známá modlitba:

„Vzpomínáme na naše blízké a v duchu se ptáme, jaké svědectví nám zanechali.“

Jak jste se tedy mohli dozvědět, Halloween ani Dušičky zdaleka nejsou založené jen na vyřezávání dýní nebo koledování v přestrojeních, což se v dnešní době natolik rozmáhá. Ve skutečnosti mají tyto svátky úplně jinačejší hloubku a jejich kořeny sahají celá dlouhá staletí nazpět.

Nyní přejděme k názorové části. V první řadě bych se ráda ospravedlnila všem těm, kteří jsou nějakým způsobem věřící a tak dále, nikoho se tímto nechci v žádném případě dotknout nebo ho dokonce urazit. Tedy, co si já myslím o Dušičkách? Nejsem nikterak nábožensky založený člověk a ani si nezakládám na tradicích. Nebuďte ale na omylu, věřím v posmrtný život - něco po smrti každopádně přijde. Věřím i na paranormální jevy a skutečnost, že některé duše, které nemohou najít cestu, se mezi námi stále nacházejí. Nemohu ale přistoupit na to, abych slavila Svátek zesnulých. Je to z několika jednoduchých důvodů:

Pokud jste si v tomto období zapnuli televizní nebo rozhlasové zprávy, jistě vám neušla nejedna reportáž o dušičkovém šílenství. Lidé po desítkách, ba někdy dokonce i po stovkách, spěchají na hřbitovy, kde otrocky poprvé za rok zametou hrob, položí květiny a zapálí svíci. Následně odejdou domů, aniž by se jich to nikterak dotklo. Z tohoto všeho usuzuji jediný závěr: v dnešní době se zkrátka jedná především o komerční svátek, kde se všichni předhánějí, aby měli vitríny plné svíček, jež pak někdo z povinnosti zapálí.

Jistě jste si také už všimli, že pokud se mluví o Dušičkách, vždy je zmíněna věta: "...jedná se o den, kdy všichni živí vzpomínají na zesnulé." A tím se dostávám k druhému důvodu, proč nemám tyto svátky ráda. Znamená to snad, že na mrtvé se má vzpomínat jenom jeden den v roce? Pokud někdo zemřel a nám na něm záleželo, je snad samozřejmé, že na něj myslíme často, někdy dokonce i neustále a to přes celý rok. Pokud pak lidé zastávají tvrzení, že vzpomínat na zesnulé se má jen jeden den v roce, nevím, zdali se mohu považovat za člověka.

A nyní k poslednímu bodu. "Naučme se vzpomínat". Co jsem tím asi mohla mít na mysli?

Zkrátka a jednoduše, probuďme se. Naučme se nezavírat před nepříjemnostmi oči. Mysleme na to dobré, co se kdy stalo, stejně tak jako vzpomínejme i na to zlé. Přemýšlejme nad slovy lichotivými a hanlivými, nad chvilkami radosti i hněvu. Milujme a nenáviďme. Protože to k životu patří. Učme se z minulosti a mějme ji na paměti. 

Jak jste na tom vy a tradice? Slavíte Dušičky? 

Kdy vzpomínáte? Zapalujete svíčky, navštěvujete hroby? Jak často?

Dozvěděli jste se něco nového nebo něco, co vás zaujalo?