pátek 10. června 2016

Dítě hvězd

Málo, málo, času je tak neskutečně málo - to ale nemusím zdůrazňovat. I přesto se ale občas stane, že se odhodlám napsat něco delšího. V současnosti mám rozpracované dvě zatím desetistránkové povídky a jednu, která má již něco okolo 160 stran. Nutno ovšem podotknout, že vzhledem k často nepochopitelným pohnutkám některých porotců bývají nejčastěji oceňovány právě ty kratší a méně propracované - zkrátka bokovky. To se mi pak stalo i tentokrát, a tak má povídka Dítě hvězd sklidila solidní 3. místo.


Radost byla a byla veliká, nicméně nutno poznamenat, že jsem si od začátku byla vědoma faktu, že se nejedná o žádnou mimořádně prestižní soutěž, i přesto, co někteří lidé tvrdí. Tento poznatek potvrdil i poloprázdný přednáškový sál, kde se vyhlášení konalo. Co bych jen tak řekla úvodem... nechápejte mě špatně, já si ve své podstatě nemám na co stěžovat, akorát se ukázalo, že pořadatelé si zkrátka pěstují až zbytečně velké hřebínky na to, jací malí kohouti to ve skutečnosti jsou. Samotné vyhlášení trvalo asi tak pět minut, jenže pořadatelům bylo jasné, že po těchto pěti minutách by jim na čtení autorských prací nikdo nezůstal - proto to udělali fikaně a těchto krásných pět minut strčili  až na konec, aby nás tři čtvrtě hodiny napínali o výsledcích, které jsem už stejně znala předem. Budiž čtení vítězných prací - jen kdyby dotyční alespoň věděli, co znamená pojem intonace a zvládli správně přečíst jméno a školu. Budiž hudební program - texty měl pan zpěvák vážně pěkné, jen kdyby mu pořád nevypadávaly z hlavy. A budiž pan fotograf, který potvrdil, že mít foťák jako kráva ještě neznamená umět i dobře fotit. Nakonec přeci jen přišla řada na vyhlášení (mimochodem vyhlášení typu: Na třetím místě se umístila ×××, totiž ne, je to ta druhá). Domů jsem si přinesla sborník z roku 2004, který poslouží sběru a jakýsi nepromokavý obal na mobil, do kterého se mi mobil stejně nevejde, ale alespoň mám pěkný blok a diplom, v němž uvedli správné jméno. Sečteno podtrženo: už jsem byla i na lépe organizovaných literárních akcích.
Nicméně nakonec si nemám na co stěžovat, jen se mi zdálo, že by stálo za řeč uvést věci na pravou míru - mám přece jen v oblibě být lehce kontroverzní a kritická, že. Už ale dost řečí, nyní k samotné povídce. Jak už jsem zmiňovala, jedná se především o bokovku, a protože mě limitoval rozsah tří stránek, nemohla jsem příběh rozvinout tak, jak bych chtěla. Bezesporu se nejedná o mé nejzdařilejší dílo, ale vzhledem k tomu, že bylo oceněno, by se snad nemuselo jednat o úplný propadák.


Saskia kráčela liduprázdnou ulicí a mezi prsty mnula skleněný přívěšek ve tvaru kříže, jenž se jí houpal na krku. Uplynulo už bezmála dvacet let od chvíle, kdy jí rada přidělila toto město, a přestože společně s ním prošla mnoha změnami a sledovala, jak se zdejší lidé vyvíjejí, ještě pořád si tu připadala jako cizinka. 
„Auu-“ 
„Omlouvám se!“ vykřikl mladík, který do ní omylem narazil. S nezájmem se ohlédla a oprášila si rukou rameno. Jeho tvář jí ovšem utkvěla v paměti.
V kapse jí začalo cosi vibrovat. Nemusela se už ani dívat na obrazovku, aby měla jasnou představu o tom, co se děje. Další práce.
Na místo určení se dostala rychle. Když chtěla, uměla se pohybovat takřka neviděna a měla své vlastní způsoby přepravy. Tato část vlakového koridoru byla už dlouhý čas zanedbávána a v zuboženém stavu, koleje na první pohled nemohly správně plnit své účely, avšak párkrát za den se tudy vlak přece jen prohnal. Saskii netrvalo dlouho, než našla to, co hledala.
„Hej, vypadni odsud!“ zakřičela na muže, který seděl v tureckém sedu uprostřed kolejí a něco sám pro sebe brblal. „Tvůj čas ještě nenastal.“
Vzhlédl a vytřeštil oči. Saskia v zádech se zapadajícím sluncem, s poletujícími rudými vlasy proplétanými korálky, rozevlátými černými šaty a až nadmíru zvýrazněnýma očima vypadala jako pravý opak toho, co ve skutečnosti byla. 
„Zmiz z těch kolejí, nemám na tebe celý den!“ opakovala netrpělivě.
„To ty zmiz, ďáble, já už jen chci odpočívat v pokoji!“ řval na ni. Ach, lidé jsou tak povrchní.
Saskia sáhla do kapsy. Používej to jen v případě krajní nouze, poučoval ji v jednom kuse Gideon.
Tvoje manželka mi poděkuje, řekla si v duchu a vhodila muži do tváře stříbrný prášek. Ten se vzápětí zvedl a s nechápavým výrazem odešel. Saskia tiše zaklela – svůj skleněný křížek nemohla nikde najít.
×××
Nacházejí se v odlehlém koutě každého hřbitova po celém světě a pomáhají mrtvým duším trefit na místo, kam patří. Pro lidské oko jsou tyto symboly neviditelné a vyzařují prapodivně odpuzující auru. Hvězdná znamení jsou nanejvýš zvláštní, a přesto právě k nim měla Saskia právě namířeno. Jenže ani ona nebyla tak úplně obyčejná – dcera hvězd, průvodkyně a strážkyně duší – byla anděl. 
Procházela mezi náhrobky a neslyšně si broukala čekajíc, kdy na ni z temného rohu vyskočí Natasha. Zemřela za druhé světové války jako malá holka, ale odmítala odejít, dokud viníky svého utrpení pořádně nepotrestá, a protože Saskia pro ni měla slabost, dovolila jí zde ještě zůstat. Dnes bylo ale na hřbitově nezvyklé ticho. 
„Tady jsi!“ zvolala Saskia najednou. Když ale zjistila, že Natasha se jen opírá o jeden z náhrobních kamenů a nic neříká, začala vyzvídat: „Co se děje, sestřičko?“
„Je tady člověk.“
Saskia se rozesmála. „Ah ták! A tys mu dala určitě pořádně na frak, nemám pravdu?!“ a uštědřila jí přátelský šťouchanec. 
„Saskie, on mě viděl!“ Saskii zamrazilo. Nikdo nemohl vidět ducha. Mimořádně citlivá média dokázala vycítit jejich přítomnost, ale nikdo je nemohl vidět. Ledaže…
„Kam šel?“ zeptala se. Natasha ukázala rukou a Saskia už se hrnula kupředu. 
Schovala se v houští, chvíli pátrala a pak se zastavila. Na jednom z náhrobků, tak nebezpečně blízko k portálu do světa mrtvých, kdosi seděl.
„Co tady chceš?!“ vyjela na něj a v pravé ruce přitom držela dřevěnou tyč, kterou našla v křoví.
Mladík se k ní otočil, až mu v modrých očích zajiskřilo. „A copak asi dělá mladá dívka uprostřed noci sama na hřbitově?“
„Do toho ti nic není!“ vyprskla. „To já jsem se ptala první.“
„Dobře. Já se jen tak procházím. Vidíš na tom snad něco nekalého?“
Saskia se zakabonila. Temnou auru z něj necítila, takže to nemohl být ďábel. Popravdě řečeno z něj ale necítila vůbec žádnou auru a to zase znamenalo, že nemohl být ani duch. Jenže člověka by kouzla od portálu odehnala a navíc viděl Natashu… tak co je zatraceně zač? A navíc – odkud jí je povědomý?
„Tu malou holku jsi vyděsil k smrti.“
„Myslíš toho ducha? Vždyť ona chtěla vyděsit mě!“ bránil se. Potom se usmál, až mu bílé zuby ve tmě zasvítily a rukou si prohrábl indigové vlasy.
„Ducha? Nejsi trošku paranoidní?“ zeptala se nevinně.
„Ani ne. Doteď jsem potkal víc duchů než lidí.“
„Takže, co tady děláš?“ Po chvíli posměšně dodala: „Povídáš si s nimi?“
„Na někoho čekám.“ pravil tajemně.
„Hmm… na koho? A co jsi vlastně zač?“
„Budeš mi věřit, když řeknu, že nevím?“
Saskia se zamračila a svižným krokem odkráčela. Doufala, že se jedná jen o nešťastnou náhodu. Jenže když přišla druhého dne, mladík tam byl znovu. I třetího i čtvrtého a pátého.
„Zbav se ho ty, nebo to uděláme my.“ odpověděl jí prostě Gideon, Stvořitel a Pán andělů, když se mu se svým problémem svěřila.
S hlasitým křikem za nimi přiběhl Hero, světlovlasý anděl a Saskiin dobrý přítel. „Gideone, ve městě byla velká autonehoda, kolem čtyřiceti zraněných. Nestíhám je všechny převádět a uzdravovat.“ 
„Saskia ti pomůže. Denzel a Aiyana by taky měli mít volno.“
Po náročném dopoledni mířila večer opět odhodlaně na hřbitov. Proč ho nedokážu poslat pryč?
„Řekneš mi už konečně, co tady pohledáváš?“ 
„Už jsem ti to říkal, na někoho čekám.“
„A už ses dočkal?“
„Přijde na to.“ řekl a otevřel dlaň s malým skleněným křížkem, který Saskia nedávno ztratila.
A tak se stalo, že každé noci odcházela domů s nepořízenou a každý další večer se na hřbitov vracela s menší chutí cizince vyhnat. A aniž by si to sama přiznala, na jejich zdlouhavé rozhovory se těšila. Gideon počká, myslela si. Vždyť ten kluk, Garrett, se o portál z hvězdných znamení vůbec nezajímá.
×××
„Gideone, volal jsi mě?“ ptal se poněkud zbytečně Hero.
Gideon šel rovnou k věci: „Herone, vím, jak blízký vztah se Saskií máte. Jistě už taky víš, jak riskantní je situace, v níž jsme se zrovna ocitli.“
„Myslíš toho smrtelníka, nebo s kým se to tak sblížila?“ odtušil Hero.
„Je velice nebezpečný. Mezi andělem a smrtelníkem nikdy nesmí vzniknout pouto, tak to stojí v Ústavě. Je to hřích. A ty určitě nechceš, aby Saskia zhřešila a stala se padlou.“
Hero nepřemýšlel už ani vteřinu. „Co mám udělat?“
×××
Saskie se zrovna smála jednomu z Garrettových vtipů, když se vzduch v okolí zvířil. Musela si zakrýt obličej, aby jí vlasy nešlehaly do tváře. Hřbitovem se rozlehla namodralá záře, jak anděl před nimi roztáhl svá mohutná křídla. První se vzpamatovala Saskia: „Herone, co tady děláš?“
„Přišel jsem tě ochránit, když to nedokážeš sama.“ pravil a v ruce mu zhmotnil mohutný meč. Andělé měli zpravidla zakázáno používat zbraně proti smrtelníkům – až na výjimečné případy.
Saskia mu zastoupila cestu a rozkročila se. Věděla, co teď přijde. „Tohle nemůžeš udělat. On je nevinný, nic o nás neví. Můžu mu vymazat myšlenky a-“
„Saskie, tohle nepomůže. Vrátí se. Věř mi, jiné řešení není-“
„Ne! Nemůžeš ho zatratit!“ křikla a vyvolala svou zbraň, která se zhmotnila stejně jako ta Herova ze svitu hvězd. Na rozdíl od Herona ale ona měla halapartnu. 
I přes její drobnou postavu se s velikou zbraní pohybovala neskutečně ladně, že Garrett ani nepostřehl, kdy poprvé zaútočila. Točili se teď s Heronem v jednom kole, oba střídavě bodali a uhýbali, dokud se Hero zničehonic nezastavil.
„Já ti nechci ublížit. Víš, jak tě mám rád, Saskie.“
„Tak nás nech jít!“ vyprskla, ale než stačil cokoliv říct, roztáhla i ona svá křídla, popadla Garreta okolo pasu a uletěla. Hero dlouhou chvíli hleděl za přítelkyní. Nedokázal by jí ublížit, a tak ji nechal jít. Netušil, že to byla největší chyba, jakou kdy udělal.
×××
„Tohle bys neměla dělat.“ poznamenal Garrett.
Saskie to věděla. Věděla i to, že mu měla vymazat paměť, už když ho poprvé potkala, ale stejně jako tenkrát i teď jí v tom něco bránilo. „Ty mi něco vykládej. Nejsi duch, nejsi člověk a nejsi ani ďábel. Tak kdo, do pekel, vlastně jsi?!“
Povzdechl si. „Saskie, já si pamatuji jen poslední dva týdny mého života a to od té doby, co jsem do tebe na ulici omylem narazil. Od té doby, co jsem našel tvůj křížek. Něco mě pořád táhlo za tebou. Myslel jsem, že bys mi třeba mohla pomoct se probudit.“
To byl on, co do mě tehdy vrazil? Proto měl můj křížek? „Probudit? Jak by se duše mohla probudit?“
„Já nejsem mrtvý. Jsem v komatu.“
×××
S kouzlem neviditelnosti se před necelou hodinou dostali do nemocnice a Saskie se teď skláněla nad Garrettovým nehybným tělem. Za tohle z ní udělají padlou. Ale to nevadí. Tohle je její životní úkol, věděla to. Za celých sto let, co vykonávala práci anděla, se nikdy nemohla rozhodnout podle sebe. Zachránila toho, koho jí přikázali zachránit. Jenže Saskia odjakživa věřila, že každý z nás má zde hrát vlastní, větší úlohu a až teprve tehdy, kdy jí naplní, bude všechno v pořádku. Věděla to tenkrát, když jí vrátil její skleněný křížek a věděla to i tehdy, když jí Garrett děkoval a loučil se s ní. To, co udělala, bylo správné. Až se probudí, bude všechno přesně takové, jaké má být a ona na jeho úsměv nikdy nezapomene, i když on zcela jistě po probuzení zapomene na ni.
×××
Nemohla létat. Sebrali jí křídla. Neviděla hvězdná znamení, tak jako člověk. Už nikdy si nepopovídá s Natashou. Padlí obvykle v lidském světě dokážou přežít několik týdnů, dokud si nesáhnou na život. Saskia kdysi dávnou znala jednoho, který to vydržel bezmála půl roku.
Jenže Saskia se svého života nechtěla vzdát tak lacině. Každý večer chodila na hřbitov a doufala. Sama nevěděla, po čem vlastně touží víc: aby ji jednou přivítala namodralá záře hvězdných znamení, nebo Garrettův zářivý úsměv? 
Dny plynuly a z týdnů se staly měsíce. Saskia vytrvala, i když každým dnem byla stále průhlednější a průsvitnější až nakonec zmizela docela. Nenechte se ale zmást – ona se nikdy nevzdala. Ještě pořád bloudí po nocích na hřbitově a doufá, že jí andělé přijmou zpátky nebo že na ni bude čekat její milý. Občas ji můžete dokonce zaslechnout, jak vyje a pobíhá mezi náhrobky v podobě kvílivého chladivého vánku.
Saskia se tak stala důkazem toho, že i na tak zdánlivě mrtvých místech, jako je hřbitov, naděje umírá poslední.

7 komentářů:

  1. Když jsem začala tvou povídku číst, tak jsem si říkala, že s tou kvalitou soutěže asi máš pravdu, protože se mi nezdála moc dobrá. Ale čím dál jsem četla, tím více mě děj vtahoval a byla jsem napnutá, jak to vlastně dopadne. A konec nezklamal. Myslím, že můžu s jistotou říci, že ten poslední odstavec se mi líbil nejvíce. Je geniální. Nápaditý a něco nám i dává. Jsem si jistá, že až budu někdy na hřbitově, budu de rozhlížet, jestli někde neuvidím Saskii nebo neucítím nějaký zvláštní vánek.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Za upřímný názor ti moc děkuji a vážím si ho - povím ti, že mi toho řekl skoro víc než celá ta soutěž :)

      Vymazat
  2. Lory, naprosto chápu tvé rozhořčení nad soutěží, ale přesto ti gratuluji ke krásnému třetímu místu.
    Co se týče samotné povídky, je podle mého fakt povedená. Začátek mě úplně nevtáhl, ale jak jsem pokračovala ve čtení, byla jsem pořád víc a víc napnutá. Do tak malého prostoru se ti podařilo nacpat spoustu emocí a celý příběh perfektně graduje. Saskia je vynikající postava :) No a posledním odstavcem jsi to celé pozvedla o několik levelů výš, tvůj cit pro psaní je báječný! Máš velký talent, doufám, že se od tebe jednou dočkáme opravdové knihy :)
    Měj se krásně a až jednou něco vydáš, vzpomeň si na mě, prosím :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Úplně souhlasím :) jsem strašně ráda že se to obrázky od Cris Ortego líbí... i já jsem z nich úplně paf :)

      Vymazat
    2. Mockrát díky za názor, Hani. I já doufám, že se mi jednou podaří něco vydat, a jestli tomu tak vážně bude, určitě si vzpomenu a blog o tom bude informovat všechny z první ruky :)

      I tobě díky. Jsou moc pěkné, tyhle lidi mají můj obdiv :)

      Vymazat
  3. Gratuluji ke krásnému umístění :) Na té soutěži to muselo být vážně vtipné :D
    A povídka je super, moc se mi líbila :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky. Když na to člověk kouká drobet povzneseně, tak jo, byla to svým způsobem zábava :D
      A ještě jednou díky za pochvalu :)

      Vymazat

Děkuji za komentář, nezapomeňte za sebou nechat stopu v podobě odkazu na blog a přidat se k mým pravidelným čtenářům, aby vám nic nového na blogu neuniklo. Hezký zbytek dne přeji! ♥

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...