Zelené štěstí

Vzhledem k tomu, že všeho moc je příliš a příliš čehokoliv často škodí, jsem se dnes v záchvatu ironie rozhodla opět zveřejnit jedno z mých kratších literárních děl. Nutno poznamenat, že ačkoliv jsem se účastnila, následující povídka žebříčku vítězů v žádné soutěži nedosáhla, nicméně svým způsobem není divu. O mě je obecně známé, že holduji především fantasy a science fiction, ať už se jedná o filmy nebo literaturu a to samozřejmě souvisí také s tím, jakým žánrům se z hlediska psaní věnuji. Řekněme si to upřímně, dosud jsem psala a umím (ano, troufnu si vážně tvrdit, že umím) psát hlavně a především fantasy. A tak mě jednoho dne napadlo, že je to vlastně škoda, když je člověk vysazený pouze jednosměrně a rozhodla jsem, že začnu experimentovat. Proto jsem do soutěže s trefným tématem "Náhody neexistují" vytvořila cosi, co se fantasy prvkům pokoušelo vyhnout širokým obloukem. Jak se ukázalo, žánry reálného typu tedy opravdu nejsou moje nejsilnější parketa, ale pokus je pokus a toto je výsledek. 

„Ítů-ítů-ítů-“

A je to tady zase. Co přesně? Další stereotypní začátek dalšího stereotypního dne mého nanejvýš stereotypního života.

Po krátkém přemáhání jsem vstala, domluvila budíku, aby se ztišil a přichystala si skromnou snídani. Když jsem pojedla, převlékla se a odbyla ranní hygienu, zabouchla jsem za sebou dveře a vyrazila do druhého poschodí. Zaklepala jsem na dveře, které mi po delší chvilce otevřela stará paní.

„Dobré ráno, Tamaro.“ pozdravila jsem s úsměvem.

„Dobré ráno, děvče.“ odpovídala mi na to, zatímco jsem se soukala ze dveří.

Poklidila jsem v bytě, přichystala jídlo na poledne i odpoledne a po krátkém rozhodování jsem nakonec usoudila, že by nebylo od věci utřít i prach. Co se pamatuju, za posledních pár let všechny mé dny začínaly právě takhle. 

Tamara kdysi bývala velice elegantní dáma a patřila do vyšších vrstev společnosti, jenže jakmile se začali ohlašovat staří známí přátelé Alzheimer a Skleróza, její vlastní děti se jí chtěly zbavit. Tamara odmítala opustit svůj byt, jenže sama se o sebe starat nemohla. Shodou náhod jsem se k tomu všemu jednoho dne nachomýtla i já. Lhala bych, kdybych se pokoušela tvrdit, že vím, proč jsem to udělala. Zkrátka a dobře jsem za ní jednoho dne přišla, poklidila a od té doby to dělám neustále. 

„Alice, co já bych si bez tebe počala, děvče zlatý.“ mrmlala si pod vousy a usadila se na pohovku. Poklepala prsty na tlustou knihu na svém klíně. „Měla bys dneska na jednu starou bábu trochu víc času? Chtěla bych ti něco ukázat.“ 

„Proč ne.“ odtušila jsem. 

„Áááálice, Áááálice, Áááálice…“

„Kušuj, ptáku jedna vypelichaná.“ zpražila Tamara drobného zeleného papouška, který si hověl na bidélku v druhém rohu pokoje a na všechny strany rozhlašoval mé jméno. Popravdě řečeno se jednalo spíš o přerostlou andulku, alespoň tak se na první pohled každopádně jevil.

„Skoro všechny fotky jsem vyházela. Ale něco málo tu zůstalo.“ oznamovala a převracela přitom stránky fotoalba. Fotografie byly řazeny podle stáří, ze začátku na nich bývala sama Tamara, když byla ještě mladá. Později přibyl její manžel, děti a nakonec i děti jejích dětí. 

„Tohle je Conor, můj nejstarší vnuk. Je to moc hodnej kluk, jako jedinej se za mnou občas staví. Chudák má ale těžkej život, ta pravá se mu vyhýbá obloukem.“ vysvětlovala.

Naklonila jsem se nad fotografii a podrobněji zkoumala mladého hnědovlasého muže. „Vypadá sympaticky.“

„No bodejť, je to fešák!“ tvrdila Tamara. Po chvilce pokračovala. „A jak to vlastně vypadá s tebou, našel se už konečně nějakej mládenec?“

„Kdepak, Tamaro. Nejspíš se mi taky vyhýbají obloukem.“ usmála jsem se.

„Co je to dneska za svět. Ale věk už bys na to měla, holka! Kolik je ti, pětadvacet?“

Opravila jsem ji. „Vlastně dvacet sedm. Ale času mám pořád dost.“ 

Tamara ještě něco zamumlala o tom, jak je ten svět zvláštní a láska ruku v ruce s náhodami se vyhýbají dobrým lidem širokým obloukem.

„Už budu muset, přijdu pozdě.“ 

Stařenka mě vyprovodila ke dveřím a popřála pěkný den. Ještě když jsem stoupala po schodech dolů, slyšela jsem za sebou skřek: „Áááálice, Áááálice…!“ 

Přivstala jsem si už o půl šesté, když jsem se ale teď podívala na hodinky, nestačila jsem se divit. Přijdu pozdě. Vyběhla jsem na ulici, nasedla na kolo a vyjela. Po deseti minutách jsem zastavila a odvedla kolo na dvůr jedné menší ubytovny.

Sebevědomě jsem kráčela po ztichlé chodbě, když v tom mou pozornost upoutalo něco, co sem nápadně nepatřilo.

„Rebeko, proč pláčeš?“

Sklonila jsem se nad malou hnědovlasou holčičku, která se u jedné ze zdí choulila do klubíčka, v pravé ruce držela opraného plyšového medvídka a tiše vzlykala.

„Vaši už se zase hádají?“ tipovala jsem. Její rodiče se už asi půl roku přou o majetek a chtějí se od sebe odstěhovat. To znatelně porušovalo rodinné zázemí, které by si malá sedmiletá holčička zasloužila.

Přikývla. Pohladila jsem ji po vlasech.

„Brzy to bude zase v pořádku, uvidíš.“ chlácholila jsem jí.

„Nebude.“ fňukala.

„Ale jistě, že bude. Proč by ne?“

Zvedla ke mně zarudlé oči. „Protože mám a táta se rozvádí.“

Objala jsem jí. „Ah, zlatíčko.“ Chvíli jsem jí konejšila v náručí, než znovu promluvila.

„Slečno Alice, když já jsem tak sama.“

„Maminka a tatínek se určitě budou snažit, aby se všechno brzy zlepšilo. Možná to tak nevypadá, ale určitě to tak je. Teď musíš být silná holka, rozumíš?“

Přikývla.

„Všechno bude zase lepší. Měla by ses vrátit domů a utřít si ta tvoje krásná kukadla, než nám tu vybrečíš moře.“

Usmála jsem se na ní, když po chvíli vstala a otevřela dveře od bytu, ve kterých zmizela. Rebeka byla moc hodné děvče, jenže život s ní neměl v plánu nic hezkého. A to si nezasloužila. Jestli se její rodiče rozvedou, buď se věci obrátí k lepšímu, nebo jí to nadobro zničí.

„Malá, černovlasá a chodí pozdě. Kdo jiný by to mohl být? Alice, už je skoro devět! Kde vězíš?“ spustila Claire, když jsem konečně dorazila k ní.

„Musela jsem něco zařídit. Ještě máme ale hodinu čas.“ hájila jsem se.

Štíhlá blondýnka mě vmžiku vystrčila ze dveří a při zamykání neustále brblala. „Ta nám nebude nic platná, když jdu s tebou.“

Za půl hodiny jsme byli na místě. 

Mé vysněné povolání bylo stát se lékařkou. Už jako malá jsem si hrála s panenkami a plyšáky na nemocnici a všechny je ošetřovala a zachraňovala. Jenže když mi bylo jedenáct, spolužákovi začala téct krev z nosu a já se z té červeně skácela na zem jak široká tak dlouhá. Od té doby mi bylo jasné, že medicína nejspíš nebude zrovna to pravé medové. Jaké ale bylo mé překvapení, když jsem nakonec skončila jako kadeřnice, to nemůže pochopit snad nikdo.

Vesměs si člověk neměl na co stěžovat; potkala jsem tu Claire, která se stala mou nejlepší přítelkyní, měla jsem hodně volného času a mohla rozvíjet svou kreativní stránku, ale stejně… kadeřnice není to samé co doktorka. Navíc poslouchat dennodenně problémy nespočtu zákaznic taktéž není zrovna balzám na nervy.

„A jak to vypadá s tím tvým inzerátem?“ starala se Claire, zatímco jsme po náročném dopoledni obědvali.

„Myslíš s tvým inzerátem?“ odtušila jsem. Claire mi totiž před časem v zápalu přátelské lásky vytvořila inzerát, který umístila na jakousi seznamku. Sama byla o pět let mladší než já, tudíž i značně naivní.

„Ať je to tak nebo tak… ozval se někdo?“ nepřestávala naléhat.

„Co já vím, snad sis nemyslela, že se podívám?“ Ve skutečnosti jsem si ale odpovědi na inzerát každý den kontrolovala.

Povzdychla si. „Ach jo, ty jsi ztracená.“

Zatvářila jsem se kysele. Claire ale nemohla tušit, že se právě trefila do černého. V celém tomhle nekonečném světě jsem byla dočista ztracená. Táhlo mi na dvacet osm, dělala jsem špatně placenou kadeřnici, uklízela u cizí stařenky, protože vlastní rodiče mě už po maturitě nechali na holičkách a ještě k tomu jsem ani neměla přítele. Co někdo jako já zmůže? Každý den tohohle stereotypního života je na chlup stejný. Tamara – Rebeka – Claire – spánek. 

Přesně tohle jsem si myslela i večer, když jsem přišla domů, i druhého dne, když se celý cyklus zopakoval. 

Další ráno jsem si kontrolovala inzerát. Nová odpověď.

Kdosi měl údajně zájem o to se se mnou seznámit. Podle fotky vypadal hnědovlasý mladík poměrně sympaticky. Nemohla jsem se navíc zbavit dojmu, že ho odněkud znám. Jenže odkud?

Třetího dne jsem odjela na týdenní školení. Když jsem se z něj ale vrátila, už nic nebylo jako dřív.

Jako každý den jsem šla za Tamarou. Jenže dveře od jejího bytu někdo nechal otevřené. Byt byl prázdný.

„Tamaro?“ zavolala jsem.

„Vy jste příbuzná?“ ozvalo se za mnou. Prudce jsem sebou trhla a spatřila muže v policejní uniformě.

„Něco takového.“

„Něco takového?“ zopakoval policista nechápavě.

„Chodím Tamaře uklízet.“ vysvětlovala jsem.

Muž přede mnou se zakabonil. „Ehmm… inu, slečno, je mi to moc líto.“

Nebylo mi úplně jasné, co tím myslí. „Jak to myslíte?“

„Tamara měla včera večer srdeční příhodu. Je mi to líto.“

Okamžik trvalo, než jsem si uvědomila celý význam jeho slov. Oči se mi zamlžily. Ta milá stařenka, ta hodná paní, Tamara… měla být najednou pryč. Jen tak… zničehonic. Co si teď počnu?

„Smím se zeptat na vaše jméno, slečno?“ tázal se po chvíli policista.

Hlas mě zradil. „Alice.“ 

„V tom případě je tohle asi vaše.“ řekl a podal mi dopis, na jehož obálce bylo okrasným písmem napsáno mé jméno.

V dopise stálo: Děvče, ty víš, že ten zatracenej pták mě jednou přivede do hrobu. Jestli už se tak ale stalo, mám na tebe jednu prosbu. Je to hodný zvíře, najdi mu nový domov. Chudák už z toho mýho sentimentu začal línat. Bůh tě opatruj, však on na ty dobré dává pozor.

To byla celá Tamara. Stručně, výstižně. Popadla jsem klec se zeleným papouškem a mířila do svého bytu.

„Tamááára, Tamááára…“ kdákal papoušek.

„Tamara už nepřijde.“ Tak a co teď s tebou?

Za týden se konal pohřeb. Moc lidí se na něm nesešlo. Postávala jsem v rohu a mezi všemi těmi bytostmi, kteří si říkali Tamařini příbuzní, a kteří ani za mák netušili, jaká Tamara v několika posledních letech svého života byla, jsem si připadala doslova jako trn v oku. Obřad byl prostý a krátký. Zakázala jsem si plakat. Vždyť ani ostatní neplakali. 

Černé shromáždění se rozcházelo. Vyměnila jsem střevíce za tenisky a chystala se nasednout na kolo, když v tu mě zastavil cizí hlas.

„Promiňte, neznáme se?“ zeptal se hnědovlasý mladík.

„Ehm no… vlastně myslím, že ano.“ Jeho tvář mi byla rozhodně povědomá. Odněkud jsem ho určitě znala.

„Nejmenujete se Alice?“ dodal po chvíli přemýšlení.

„Ano, ale jak to víte?“ nechápala jsem.

„Asi jsem zahlédl váš inzerát. Ale netušil jsem, že jste odtud. Jenomže máte tak jedinečné rysy, že jste mi byla hned povědomá. Já jsem Conor.“

Conor? No jistě, Conor! „Vy jste Tamařin vnuk?!“

„Něco v tom smyslu. Odkud jste ji znala?“ 

A tak nějak to začalo. Dva lidé, kterým se láska vyhýbala širokým obloukem, se potkali a spojili své nanejvýš stereotypní životy.

„Tomu bys nevěřil, že?“

„Néééévěřil, nééévěřil…“ zaskřehotal papoušek.

Svět jako by se začal točit obráceně. A to jsem tehdy ještě ani netušila, že za nedlouho přistane ve schránce nabídka pracovního místa z jednoho prestižního kadeřnického salonu. Vychutnávala jsem si každý den toho obyčejného a pomíjivého, avšak naprosto jedinečného života. Každý den, kdy nemusím být sama. Sama. Sama.

„Honem, musíme ještě něco zařídit!“ vykřikla jsem, popadla klec s okřídlenou zelenou sirénou a vyběhla ven. Jízda na kole s papouškem na předním rámu byl skutečně jedinečný zážitek, to vám povím.

Zaklepala jsem na dveře. Za malou chvíli jsem zaslechla dusot bosých nohou a klika cvakla. Stála přede mnou malá hnědovlasá holčička a užasle hleděla vzhůru.

„Ahoj, Rebeko. Něco jsem ti přinesla.“ řekla jsem a ukázala na klec.

Rebeka vykulila oči. „Pro mě?“ ptala se nevěřícně.

„Pro tebe.“ Postavila jsem klec na zem a holčička se k ní hned vrhla. 

Poklekla jsem vedle ní na koleno a zašeptala: „Abys už nikdy nebyla sama.“

Protože život je moc krátký na to, aby ho člověk mohl strávit sám. A protože teď už vím, že nic není jen náhoda.