Pod kobercem

Den sem, den tam. Když ne dnes, tak zcela jistě zítra nebo možná za týden... a přesně takhle to je. 

Co si budeme lhát, už měsíc tiché prostory zejí prázdnotou. Jenže ať chci nebo ne, bez psaní si neumím představit svůj život, je to něco, za čím potají utíkám, společník, který pochopí i věci, jimž já sama nerozumím a místy protivná tetička, která mi svými kázáními dává na odiv mé vlastní chyby. Jsem s ní sama sebou. A právě proto nemůžu - nemůžu se do toho nutit. Poněvadž v současné době by se pro mě blog dříve nebo později stal prostě a jednoduše povinností a jaký přístup mají lidé k povinnostem? Nenávidí je. Proto jsem raději nechala blog celých pětadvacet dní ležet ladem - protože mi za to stojí a já o něj nechci přijít.

Ani zdaleka se ovšem nedá říct, že by snad můj reálný život byl stejně prázdný a vymetený jako stránky tohoto neidentifikovatelného vesmírného objektu. Vlastně právě naopak. Vyrazila jsem za kulturou i za sportem, brázdila školské i nákupní oceány. Ale stalo se toho mnohem víc.

Žiju. Fakt.

Hakuouki - všechny série stojí za to.
https://s-media-cache-ak0.pinimg.com/

Abych se vám přiznala, ve skutečnosti jsem i v únoru psala a psala jsem poměrně hodně. Článek do novin, povídky a konečně jsem dokončila svůj velký projekt s finálními 315 stránkami. Myslím. Po dlouhém výpadku jsem se také snažila začít opět číst, abych dohnala svoje resty z ledna a narazila jsem na naprosto senzační sérii Roztříštěná říše od Marka Lawrence. Už dlouho mě něco takhle nechytilo. Podívala jsem se na zoubek i do nebes vynášeným Měsíčním kronikám, ale tak nějak u mě zatím převládají smíšené pocity. Nějak nevím, co od toho všeho očekávat.

Co se filmů týče, raději pomlčím, ale po nějakém tom čase odpočinku a věčné nespokojenosti jsem se konečně vrátila k anime. Víte, s anime se to má tak, že 90% je... jednoduše odpad. Samozřejmě se nechci nějakým nedopatřením někoho dotknout, ale takhle to prostě je. Takže musíte mít hodně velké štěstí, pokud se strefíte do těch zbývajících deseti, nicméně to je obtížné hned z několika důvodů, přičemž ten asi nejvýraznější je skutečnost, že o anime, které se mi vážně líbí, se moc nemluví. A jak se o nich pak má člověk dozvědět, že? Proto jsem vsadila na taktiku "náhodného generátoru" a nějakou nešťastnou souhrou nehod jsem narazila i na Hakuouki - historické anime o skupině samurajů s pravdivým podkladem a fantasy podtextem. Narazíte v něm i na humor, ale jen po lžičkách a jedná se skutečně o humor, nikoliv o ty naivní paskvily, které jsou dnes nacpané úplně všude. Nemůžu si tenhle kousek vynachválit, i když bych tvůrce nejraději zabila za to, koho všeho zabili oni.

M...m...m!

Asi první událostí, kterou ještě okrajově uvedu, je beseda s Martinem Macíkem Jr., na kterou jsem zavítala hned druhého února. Já vím, já vím - ti bystřejší z vás si možná všimli, že jsem se o této akci už jednou zmiňovala, jenže si nemůžu pomoct a musím ji zde alespoň naťuknout, když jsem se rozhodla rozebírat a zařadit ji do minulého měsíce. A jaké jsou tedy mé dojmy po několika týdnech? Řeknu vám to jednoduše: úplně stejné.

My všichni sportem povinní

S rodinkou jsme využili i posledních příležitostí a vyrazili na brusle i hory, ještě než led povolí a sníh sleze. A než se my sami rozsypeme. Co si budeme vykládat, moje maličkost vypadá na bruslích asi jako nosorožec skřížený s neandrtálcem, kterému někdo nasadil na hlavu kredenc a donutil ho jezdit na jednokolce. A to vážně nepřeháním. Alespoň že led pod námi nepraskl, nikdo se neutopil ani nezmrzačil způsobem, že by mu zůstaly trvalé následky.

Troufnu si tvrdit, že naopak na lyžích jsem se letos hodně zlepšila, hlavně co se techniky týče. Začala jsem - na moje poměry - zkoušet i některé kaskadérské kousky, jezdit mezi stromky a pařezy, ale... inu, ne vždycky se mi to vyplatilo. Takže po tom, co jsem zůstala vyset ve vzduchu a objímala vší silou větev modřínu, abych nespadla, jsem se začala krotit. Trochu. Kecám... znáte mě, ne?

Stihla jsem se také zapojit do jednoho blogerského projektu.

Růže pro Valentýna

Co se školy týče, nerada bych se vymlouvala - ale jo, všechno je to její vina - ale na skutečnosti, že času je hrozně málo a každý chce stihnout úplně všechno, nejspíš bude něco málo pravdy. Všichni říkali, že to letos bude hotové peklo na zemi, ale znáte to, nad tím každý hravě mávne rukou. Jenže tentokrát měli možná pravdu. I když ne že já bych tomu zas tak moc dala...

Musím ovšem připustit, že i přes veškerý odpor a nenávist, kterou ve mě za ta léta vybudovala, mě občas stále ještě dokáže mile překvapit. Jako například na Valentýna, což je mimochodem svátek, který z hloubi duše nemůžu vystát, když ve vchodu do školy seděla partička mládenců z vyššího ročníku a každé dívce rozdávali vlastnoručně poskládané papírové růže. Je to sice hrozná vetešárna, kterou většina z nás ani nedonesla domů, ale ani si neumíte představit, jak hrozně to po ránu zvedne náladu. Možná jsem sebestředná a malicherná, ale v ten den jsem si připadala opravdu důležitá. Přinejmenším pro sebe.

Být či nebýt?

Mám Shakespeara vážně ráda. A to je co říct, když se jedná o povinnou četbu, kterou by obecně většina osazenstva nejraději předhodila smečce hladových tygrů, vyškrábala jí oči, stáhla z kůže, hodila na ni atomovou bombu a to všechno v libovolném pořadí. Shakespeare byl génius a to si myslím i přesto, že jsem zatím četla asi jen čtyři jeho hry. Jenže něco takového prostě poznáte.

Proto jsem byla hrozně ráda, když se mi poštěstilo jít do divadla na Shakespeara ve 120 minutách. Bylo to sice poněkud netradiční představení a zpočátku jsem byla vesměs skeptická, ale jakmile se hra rozjela, nestačila jsem se divit a celou dobu jsem se popadala za břicho. Ba co víc, teď o sobě můžu s hrdostí říct, že znám jeho hry úplně všechny!

Novinečky novinky

Nedá se tvrdit, že bych se v tomhle ohledu držela zkrátka. Ukořistila jsem nové pyžamo a mimo jiné i košili, která je na chlup podobná trestaneckým mundúrům v amerických věznicích. Co je pro většinu z vás ale nejspíš zajímavější, jsou dva - nechce se tomu věřit, ale vážně, celé dva - knižní přírůstky, do nichž jsem se rozhodla investovat peníze z Vánoc.

Potom, co jsem na jednom blogu narazila na velmi podařenou recenzi, dostala jsem na tuhle knížku hroznou chuť. A řekla jsem si, že když už do toho půjdu, bude to po hlavě. Takže jsem si Rudý úsvit pořídila v angličtině.

Ah, Sarah J. Maas... no, to snad ani nemusím komentovat.

Haješ. Hraju. Hrajeme.

Únor s sebou přinesl hned několik novinek. Asi nejvýraznější z mého pohledu byla první píseň z (snad už léta) připravovaného alba One More Light od Linkin Park, které by mělo vyjít v dubnu. Podle názvu Heavy jsem čekala, že se bude jednat o něco opravdu heavy, o něco, co by se vrátilo zpátky ke kořenům, ale... Jen co jsem se dozvěděla, že budou spolupracovat se zpěvačkou - no potěš, to je snad poprvé v historii - moje iluze vzaly za své. V konečném výsledku nemůžu říct, že by se mi písnička nelíbila, to zase ne. Jenomže nechci, aby ji hráli oni. Nechci, aby se to s nimi takhle zvrhlo. To už musí vyměknout a zkomerčnět úplně všichni?

Druhá bombovka je skupina, na kterou jsem narazila a to konkrétně německé metal-symfonické seskupení Beyond The Black. Už opravdu dlouho se mi nestalo, že bych zhltla naprosto bez výjimky celé album.

BEYOND THE BLACK - Hallelujah

LINKIN PARK - Heavy

STRIA - Rise From The Ashes

EPICA - A Phantasmic Parade

ELUVEITIE - Alesie

OUR LAST NIGHT - Stressed Out (21 Pilots cover)

FROM ASHES TO NEW - Land Of Make Believe

PAPA ROACH - Falling Apart

SIMON CURTIS - Diablo

HEDLEY - Lose Control

CENTACLE - Rise Up

NICKELBACK - Feed The Machine

TWENTY ONE PILOTS - Heavy Dirty Soul

LINDSEY STIRLING - Assassin's Creed III

TINA GURO - Skyrim

EIVOR - Í Tokuni

EURIELLE - Je t´Adore

TOVE LO - True Disaster

ALAN WALKER - Alone

ZERO - Jäger Elite

ZACK HEMSEY - The Runner

KIMI NO KIOUKU - Hakuouki Shinsengumi Kitan (Ending 1)

MAI KAZE - Hakuouki Hekketsuroku (Opening 2)

Když tak teď sedím na gauči, ťukám nesmysly do počítače a prohlížím si název rubriky, do níž tenhle článek přidávám, jsem na vážkách. Po zhruba roce a půl se mi nezdá od věci připomenout jeho původ. Sbírka střepů. Jak poetické, že? Na první pohled vůbec nedává smysl, ale přesto má svůj důvod a význam. Každého z nás tvoří střepy a střípky, odštěpky a skleněný prach. Sbíráme je, lepíme, ničíme a znovu spravujeme. Někdo se rozhodl je přehlížet a zametat pod koberec. Jenže já bych si z nich jednoho dne chtěla vyskládat celou vázu - protože nakonec, za všechna ta uplynulá léta, nezbude nic, než střepy zametené pod kobercem, na něž každý zapomněl. A co bychom byli bez vzpomínek? Bez zážitků? Právě proto tohle celé dělám - chci si uchovat sama sebe, chci, aby si mě lidé pamatovali a hlavně, abych si pamatovala sama sebe já.