Priority

Martin Macík Jr. na letošní besedě v Sedlčanech

Jistě jste si už všimli, že lednový měsíční souhrn přináším s jistým zpožděním, stejně jako vám nejspíše neuniklo ani to, že jsem poslední dobou zanevřela i nad blogem jako takovým. Jistě, mohla bych se obhajovat všemožnými teoriemi o nedostatku času, zkouškovém období, nemocech... které by sice byly bezesporu pravdivé, ale jen nerada bych je použila. Zkrátka a jednoduše mám v životě jiné priority a snažím se řídit heslem, že pokud chce člověk psát, musí nejdřív mít o čem, a pokud skutečně mám mít o čem psát, nesmím jen sedět doma na zadku.
Leden byl pro mě chaotický a živý z mnoha důvodů a to nejen proto, že se dolaďovaly známky, ale především kvůli tomu, že jsem právě vymetla, co se dalo: jezdila jsem na lyže, na brusle, courala po divadlech, obchodech i doktorech. Včera jsem pak v neposlední řadě byla v Sedlčanech na besedě s Martinem Macíkem Jr., o níž momentálně sepisuji článek do novin.
Sečteno a podtrženo: člověk nemůže dělat úplně všechno. A někdy je to i lepší. Alespoň pro dnešek jsem ale zvolila tuhle variantu - variantu něčeho, co mě teď momentálně neskutečně baví dělat a to je právě psaní měsíčního souhrnu. Snad to není nadarmo.

JAK NA NOVÝ...
Už potřetí a tak nějak tradičně jsme na Nový vyrazili do nedalého městečka na novoroční ohňostroj. Předešlé roky to byl totiž ten nejkrásnější ohňostroj, který jsem v životě viděla. Mluvila bych z cesty, kdybych se snažila říct konkrétní čísla dotací nebo efektů, ale můžete mi věřit, že to byly velké cifry, co létaly vzduchem. Letošní ohňostroj, který vybuchoval do rytmu soundtracku Strážců galaxie, nebyl o nic horší než ty předchozí, až na drobnou... mezeru. Došlo jednoduše k tomuto: v jednu chvíli vybuchlo příliš mnoho rachejtlí najednou a po nich následovala dlouhá díra. Když si ale odmyslím tu pauzu, byla to rozhodně nezapomenutelná podívaná.

NEJTĚŽŠÍ, NEJDELŠÍ, NEJTVRDŠÍ
Každým rokem žasnu stále víc a víc nad tím, jak je možné, že druhý nejpopulárnější závod na světě (hned po F1 mimochodem) zná v Čechách tak neuvěřitelně málo lidí. Abych byla přesná, kromě své rodiny neznám v okolí nikoho, kdo by se o Rallye Dakar zajímal. Což je zatracená škoda! Proto cítím jakousi fanouškovskou povinnost se o něm zmínit alespoň tady.

Letošní ročník probíhal v Paraguayi, Bolivii a Argentině a to první dva lednové týdny. A Češi si nevedli vůbec špatně. Můj osobní favorit, Martin Macík Jr., dojel v první desítce, což je naprostá pecka. V souvislosti s tím se musím také pochlubit - jak už jsem zmiňovala úvodem, včera se mi poštěstilo zavítat na besedu v Sedlčanech (sice to už bylo v únoru, ale čert to vem). Mám rozepsaný článek do novin, kterého se časem určitě dočkáte, jenže tam se musím držet v jakýchsi řekněme slušných mezích, tudíž... zatraceně, to byly tak nepředstavitelně úžasné tři hodiny v mém životě! Tři hodiny v první řadě a na dosah! Navíc jsem ukořistila podepsané kartičky i plakáty, propisku a - booooože - mám s ním fotku! Včera mi to nejspíš ještě nedošlo, ale od rána mám pocit, že jednoduše umřu blahem. Jo, zatraceně, mám fotku s Martinem!

TAK TROCHU SEBEVRAŽEDNÝ ODDÍL

Na svůj druhý a zároveň (bohužel) i poslední školní lyžařský zájezd jsem se neuvěřitelně těšila, ale nebyla bych to já, kdybych se ho taktéž značně neobávala, což, jak se ukázalo, bylo koneckonců více než oprávněně. Na rozdíl od prvního lyžáku jsme tentokrát zamířili do Ski Amadé a ubytováni jsme byli ve vesničce Hüttau v hotelu Hutter.

Co si budeme vyprávět, z prvního dne jsem měla pořádně nahnáno. Jak se ale ukázalo, všechno dopadlo nejlíp jak vůbec mohlo - byla jsem v prvním družstvu, do něhož se mi podařilo zatáhnout i kamarádku a navíc nám byl přidělen naprosto senzační instruktor. On sám teprve před pěti lety vystudoval na naší škole a navíc nějaký čas dělal profi instruktora lyžování, což znamená, že na rozdíl od ostatních učitelů, kteří s námi jeli, opravdu uměl lyžovat a vzhledem k nízkému věkovému rozdílu si neodpustil ani všemožné zpestřování a časté kravinky, navíc nás v jednom kuse natáčel. Jediná škoda je, že neuměl německy, a tak nejspíš za celých pět dnů nepochopil význam přezdívky, kterou jsme mu přidělili - a nikdo z nás už ho nejspíš ani jinak než Kreuz nenazve.

První tři dny bylo nádherné počasí, sice zima, ale sluníčko, a protože jsme byli neustále v pohybu, rychle jsme se na Reiteralm, ve Wagraimu i Flachau zahřáli. Další dny už nestály za moc, napadlo hodně nového sněhu, byla mlha, vítr, sněžilo... zkrátka boule jako kráva a člověk byl rád, když rozpoznal kraj sjezdovky, takže jsem si Zauchensee ani Hauser Kaibling neužila tolik, jak jsem doufala.

Teď už ale k samotnému nadpisu - sebevražedný oddíl? Ach ano. Naše družstvo magorů a sebevrahů, které později dostalo přízvisko 7b - kk (+ sluníčkář) za sebou totiž nechalo tolik mrtvol... totiž lehce zmrzačených... až se tomu nechtělo ani věřit. První den jsme toho zas tak moc nenajezdili, proto nikdo nepřišel k úhoně - pokud nepočítám jistý incident s rampouchem, kterým jsem chtěla zabodnout kamarádku, leč bohužel jsem místo na ni narazila na jednoho z kantorů. Druhého dne jsme se rozhodli pomoci zraněnému, který neznal číslo za horskou službu. Sjeli jsme tedy k lanovce a zavolali ji. Jenže hned při další jízdě došlo ke kolizi jistého mého kolegy s lyžařem, který ujel (ovšem kdoví, do čeho to vlastně narazil). Nicméně v konečné fázi měl díru v brýlích, z obličeje mu tekla krev a ještě měl nos nakřivo, a tak se po deseti minutách volala horská služba znovu. Další den jsme přežili všichni, a tak jsme se radovali, že jsme vjeli na jakýsi dětský kopeček, na němž jsme začali dělat kravinky. Což o to, kryplkáry všichni přežili, dokonce i vrtulníky, ale při závodu vlaků si další kolega poněkud přetočil koleno. Zauchensee se pak stalo osudným pro mou kamarádku, která špatně najela do boule, taktéž si udělala něco s kolenem a už pro ni jel skútr. Každý čekal, že na Hauser Kaibling, obzvlášť když byl pátek třináctého, opět někoho necháme, ale naše družstvo naštěstí vytrvalo. Krom těchto úrazů ale ještě jedna kantorka ochořela, ředitel si vykloubil rameno a matně tuším, že se objevilo i nějaké další koleno. Já sama jsem domů dojela v celku jen s jednou nemalou modřinou na holenní kosti, která byla ale i tak v přeskáčích velice vítaným hostem. Tolik k bezpečnosti výcvikových zájezdů.

ZIMA, ZIMA, ZIMA
Že v letošní zimě je skutečně zima, to mi potvrdíte asi všichni. Nicméně to s sebou nese spoustu výhod: máme hromadu sněhu a už si ani netroufám vzpomínat po kolika letech konečně zamrzly rybníky.

Když už jsem byla tak rozjezděná z lyžáku, zamířili jsme s rodinkou taky na lyže a to konkrétně na Tauplitz, kde jsme shodou okolností byli se školou na úplně první lyžarském výcviku. To místo jsem si ale zamilovala a strašně ráda se tam vracím jak v zimě, tak i v létě. Počasí bylo studené, ale slunečné, sníh vesměs pěkný (protože i boule občas stojí za to) a vzato kolem a kolem jsem si to pokaždé užila. Jak už jsem zmiňovala, zamrzly také rybníky, což jsme si pochopitelně nemohli nechat ujít. Celkem třikrát. Jenže upřímně řečeno, na bruslích neumím jezdit ani ze čtvrtiny tak dobře jako lyžovat. Vlastně mi to jde dost obtížně. Ale po letošku se alespoň dokážu rozjet.

Z TŘÍDNÍ KRONIKY

Němčinářka: "Jaké vlastnosti má mít učitelka?"
"Mrtvá."

Učitel biologie: "Zatím mě neuráží tady ten pohled na tvůj banán."
"Lidi se dělí na dvě skupiny podle toho, jak loupou banán. Já jsem nerozhodnej, tak to dělám takhle..." Načež zlomil banán vejpůl.
"Jo tys myslel krávy! Já mluvil o holkách!"
"Thermus... teplouš vodní."
Přemnožení bakterií. "Nechci šířit problém... ale všichni tady umřeme!"

Takhle jednou při večerce na lyžích: "Já jsem tady sama, pane učiteli."
"Sama samička. To je ale nebezpečnej pokoj. Doufám, že se nebudeš bát."

Chemikářka: "Maso mele mámu..."

VELKÁ TROJKA
Každý rok je to stejné. Totožné tři předměty, co mě rujnují. Zpětně mi hlava nebere, proč jsem si do prčic vybírala matematicky založenou školu, když jsem na počty naprosto levá. Tak jsem s nimi bojovala a bojovala, až najednou přišlo vysvědčení a já jednoduše... skončila. Tam, kde jsem byla. Upřímně, s matematikou a fyzikou jsem spokojená. Kdybych do toho dala víc, mohla jsem mít lepší známku, to jsem mohla, ale i tak mi výsledky vyhovují. Jenže ta chemie... od minulého vysvědčení jsem se propadla o dva známkovací stupně dolů. A tak mi podělaná chemie podělala podělaný vyznamenání. Hodně dlouho jsem byla bílá vzteky. Ne, nebyla jsem naštvaná, to je slabé slovo. Byla jsem nasraná na ten půlbod, co mě dělil od lepší známky. Tak strašně nasraná. Jenže s tím už beztak nic neudělám.
Do cukrárny ani nikam podobně jsme tentokrát nevyrazili, protože jsme večer měli naplánovanou návštěvu divadla. Podle názvu jsem čekala komedii ze školního prostředí, která by mi mohla zvednout mizernou náladu a rozpoložení způsobené právě tímto prostředím. Nemůžu říct, že bych se nepobavila. Jen jsem asi čekala něco trochu jiného a v konečném výsledku si nejsem zcela jista, co tím vším chtěl básník říct.

TERMINÁTOR
Abych těch starostí neměla málo, ozval se železný rozkaz. A tak mi po letech opět nasadili rovnátka, tentokrát napevno. Abych pravdu řekla, čekala jsem, že budou vypadat hůř, ale lidi... lidičky, zatraceně... já tu neschopnost jíst asi nevydržím! Jsou to sice vždycky jenom první čtyři dny mezi gumičkami a nasazením, ale ta bolest se nedá vydržet. Není to bolest jako bolest, ale bolest jako otrava, otrava a oprus. Nedá se toho zbavit, ať děláte cokoliv.
Příští týden by mi měli nasadit spodní část. Už se nemůžu dočkat, až ze mě bude konečně terminátor.

CO NOVÉHO?
Samozřejmě bych to nebyla já, kdybych si za celý měsíc nepořídila vůbec nic nového. I když si nemyslím, že bych si to zrovna dvakrát zasloužila (ale kdo by si stěžoval, že?), za vysvědčení jsem vyfasovala:

Jelikož starou helmu se mi podařilo poněkud... ehm... zlikvidovat, na 154,739tý pokus jsem sehnala novou:

Navíc se na mě usmálo štěstí a u Aires jsem vyhrála Nejtemnější část lesa - už se na čtení moc těším.

NA VLNÁCH
Co na to říct - jinak by to snad ani nešlo...

♫♫♫

BEYOND THE BLACK - In The Shadows

EPICA - Beyond The Matrix

FROM ASHES TO NEW - Breaking Now

HOLLYWOOD UNDEAD - The Natives

AMARANTHE - Break Down And Cry

ICON FOR HIRE - Watch Me

ASHES REMAIN - Unbroken

LEADER - This Is Why We Bleed

IN THIS MOMENT - Adrenalize

RED - Hymn for the Missing

STARSET - Into The Unknown

SET IT OFF - Unconainable

FAME ON FIRE - Numb (Linkin Park cover)

HALESTORM - Heathens (21P cover)

♫♫♫

SVRCINA - Island

SIA - Never Give Up

THEFATRAT feat. LAURA BREHM - The Calling

MARTYR - Anima Doloris

CLEAN BANDIT - Rockabye

♫♫♫

VARIEN - Signs of the Apocalyptic

TWO STEPS FROM HELL - All Is Hell That Ends Well

!!!
Dostal se mi do rukou jakýsi blogerský projekt - putovní památník. Protože uvnitř jsou napsáni adresáti tvořící vesměs jeden uzavřený okruh (přičemž nikoho z nich příliš neznám), napadlo mě toto seskupení poněkud rozšířit - napište mi prosím do komentářů, kdo byste měl zájem se projektu účastnit. Zapíšu vás a s jedním z vás se domluvím na zaslání památníku. Díky.

A jaký byl váš leden?

Jak jste strávili Nový rok?