Slza poslední čarodějky

Nad tím, že už to bude rok, co tahle povídka poprvé spatřila světlo světa, mi jde hlava kolem. Dlouhou dobu jsem váhala nad jejím uveřejněním. Je mi totiž jasné, že zveřejňovat takhle rozsáhlé dílo v jednom článku je sebevražda - a já opravdu nejsem sebevrah. Zároveň mi vůči němu - a koneckonců i vůči mě - nepřijde fér ho jednou poslat do soutěže, kde si ho přečte pár lidí, ohodnotí, založí do šuplíku a to je asi tak všechno. Na každý příběh padne ohromná spousta práce a ještě víc času, který za tím spousta lidí vůbec nevidí.
Když jsem nad tím tak o Vánocích přemýšlela, napadla mě spásná myšlenka: wattpad. No jo, wattpad, jenže když se tam člověk rozhlédne, zjistí, že je tenhle portál svým původním účelům na míle vzdálený. Zároveň mě ale lákala vidina přehledného publikování, statistik a dalších výhod. A tak jsem si nakonec řekla, že za zkoušku nic nedám.


Zveřejňování Slzy poslední čarodějky jsem průběžně splňovala i zanedbávala, a tak se stalo, že se na internetu objevila celá teprve nedávno - a tenhle článek mezitím upadl v zapomnění. Až teď, když je konečně venku, jsem se odhodlala k závěrečnému kroku. 

Povídka se účastnila literární soutěže O Dračí řád 2017, za což sklidila místo mezi nejlepší dvacítkou. Štěstí v Dračím řádu jsem loni zkoušela poprvé a na to, že soutěžících se sešlo celkem 64, jsem se svým dvacátým místem a počtem bodů poměrně spokojená.
S odstupem několika měsíců a skutečností, že se moje vyjadřovací a psací schopnosti opět trošku pozměnily, to vidím. Slza poslední čarodějky má své mouchy. Sami porotci mě na to koneckonců upozornili. Na druhou stranu se ale našla spousta povzbudivých názorů a velice kladných hodnocení, za která jsem hrozně ráda a některá z nich bych si dovolila zveřejnit.


Tohle se četlo dobře a skoro samo. Mohla bych mít určité dobné výhrady, ale myslím, že důkazem kvality je, že jsem ihned po prvním přečtení text zařadila do složky „určitě ano“. (Anna „Ekyelka“ Mudrochová)

Tak, milý autore/milá autorko, klobouk dolů. Toto dílko se Vám povedlo a těžko v něm hledat něco, co by se dalo nějak výrazněji vytknout. Snad jen námět, který byl již stokrát zpracován a znovu a znovu se objevují další a další podobné příběhy. Ale moc mi to nevadí, u Vás ne. Tato povídka je opravdu dobrá, má nápady, zajímavý příběh, dobře zpracované city (což je někdy celkem problém). Musím říci, že jsem našel i místa vtipná, ať již chtěné nebo nechtěné. Například vrcholící zápletka, napětí…a pak následovalo „Ahoj babi“ J. Ale nijak rušivé mi to nepřišlo, celkem příliš výhrad k povídce nemám. Dokonce má i takovou nějakou atmosféru, což je potřeba. Někdy se totiž člověku stává, že si přečte nějakou dobře napsanou povídku, celkem kvalitní příběh, bez chyb, ale bez atmosféry. A jak pak toto hodnotit? Takže jsem rád, že ta Vaše povídka atmosféru má. Mé hodnocení je devět z deseti. Gratuluji. (Petr „Akoba“ Šimek)

Přiznám se, že jsem dlouho váhala, zda to udělat, nebo ne. Jakási pyšnící se část mého já mě ale nakonec přesvědčila. Chlubit se nemá, ale k čemu je radost, když se o ni s nikým nepodělíte? Jak už jsem říkala, jsou tam chyby - ale i potenciál. Ta povídka není špatná, vlastně patří spíše k těm podařenějším, které jsem zatím napsala. Takže... proč ne?


Přilétají v hejnech, tento přesto sedí sám. Zmoklý a churavý, jak inkoustové řeky protékají peřím. Děvče s chlapcem si hráli. Dokud nepřiletěl havran. Jak stahují se okovy času, Pán řádu vyžaduje svou daň, neboť každý má svou cenu.
Dívka mlčky na zemi klečí – leč chlapec už není.

Evelyn si vykračovala lesní stezkou a ztrácela se v pohledu na majestátní koruny stromů vpíjející se až do samotného nebe. Pokoušela se odhadnout, jak se asi bude babička tvářit, až ji uvidí.
Rozpřáhne ruce, aby mě mohla obejmout? Nebo snad proto, aby dosáhla na koště, kterým mě vyžene ven ze dveří? Moc dobře věděla, že už dlouhou dobu před jejím prahem není vítaná.
Jak jí hlavou vířily obrazy a vzpomínky směřující k počátku tohoto letitého sporu, nevšímala si cesty pod svýma nohama a zakopla o čouhající kořen. Že padá, si uvědomila až okamžik předtím, než koleny narazila do ztvrdlé půdy. Proutěný košík jí vyklouzl z ruky a jeho obsah se vysypal do trávy. Zanadávala, otřela si zaprášené ruce a brblajíc se dala do sbírání lahviček, bylinek a ovoce. Nakonec postavila košík opět na zem, promnula si obličej a horlivě přemýšlela nad tím, co jí ještě schází. Protože něco jí zaručeně scházelo…
Dokud to nezahlédla zakutálené o kus dál ve vysokém lesním podrostu. Krvavě rudé jablko jako kdyby kdosi vyleštil. Tak rudé, tak lesklé, až přecházel zrak. Natáhla k němu ruku a –
– a to neměla dělat.

***

Kopyta vířila nad zemí oblaka prachu. Dva zamračení jezdci mlčky mířili ke svému cíli krajem, který doposud ani okem nespatřili. Menší a starší z nich se v sedle poněkud krčil a nahýbal na jednu stranu, jak se snažil ulehčit nedávno zraněné noze. Mladší z mužů se sice držel zpříma, zato se drobet nepřirozeně nakláněl ze strany na stranu, jako kdyby si na dlouhé cestování v koňském sedle doposud nezvykl.
Když dojeli na rozcestí, lovec čarodějnic sejmul z hlavy širokou kápi a zkoumal ukazatel. „K Bleskotřeskům už to není daleko a Tvrz od vesnice podle všeho leží, co by kamenem dohodil.“ Obrátil se na svého učedníka a v černých fousech se mu zalesklo stříbro. „Pojedu napřed. Ty to vezmi oklikou a zkontroluj pasti okolo vesnice – měly by být rozestavěné obvyklým způsobem.“
„Ano, mistře.“
„Moc se u toho necourej. Předpokládám, že za čtyři nebo pět zvonění se uvidíme,“ řekl, pobídl koně do slabin a vyrazil tryskem kupředu.
Blaze za ním ještě okamžik naprázdno zíral a dlouze si povzdechl, než vyrazil na jihozápad.


3 komentáře:

Děkuji za komentář, nezapomeňte za sebou nechat stopu v podobě odkazu na blog a přidat se k mým pravidelným čtenářům, aby vám nic nového na blogu neuniklo. Hezký zbytek dne přeji! ♥

© Lory Humble 2015 | Všechna autorská práva vyhrazena. Používá technologii služby Blogger.