Nulté zápisky nemocniční: Předoperační vyšetření

Těžko uvěřit, že je to teprve týden, co jsem byla v Praze na předoperačním vyšetření, přesněji sedmého května. Ve všem tom zmatku mám pocit, že už je to snad celá věčnost - a naopak čas do zákroku se stále zkracuje a zkracuje.

VŠECHNY CESTY VEDOU NA KARLÁK

Cestu do Prahy jsem více méně prospala, jak už mám koneckonců ve zvyku. Vstávat časně ráno mi většinou nevadí, ale když jste všeho všudy za noc naspali necelých pět hodin a mezitím přemýšleli, co všechno se asi zítra bude dít, je to přece jen něco trochu jiného. Obecně mám poslední dobou problém se pořádně vyspat. Mám pocit, že jsem v jednom kuse z něčeho nervózní - když to není škola, je to operace, když to není operace, nedá mi spát škola a to zase souvisí s operací, protože potřebuju mít uzavřenou klasifikaci o měsíc dopředu, což očividně taky nebude taková brnkačka, jak jsem si zpočátku myslela. Zkrátka začarovaný kruh.
Tím se dostávám k jedné opravdu dobré radě, kterou jsem si vydedukovala sama a následně - bohužel však pozdě - mi byla udělena: nehledejte si informace předem. Počkejte s tím, jak nejdéle to jde, jinak se budete po zbylé týdny v jednom kuse stresovat. Věřte mi, že vím, o čem mluvím. Na druhou stranu určitě není nejlepší nápad se na to vykašlat úplně. Asi bych se pak opravdu hodně divila, co všechno mě čeká a nemine.

Dostat se na Karlák nebyl problém. Pak už to ale bylo horší. Asi na tyhle záležitosti prostě nemám žaludek. Nicméně čekárna mi vyrazila dech. Tolik lidí - a tím myslím opravdu hodně, ne jako u normálních doktorů - v tak malém prostoru a hlavně... mno, když člověk vidí, co mají někteří z nich za potíže, začne si vážit těch svých.

Druhé zhrození na sebe nedalo dlouho čekat. Nevzala jsem si s sebou totiž občanku. No jo, koho by taky napadlo, že bych na takovém místě mohla potřebovat něco jako občanský průkaz? Když pak navíc sestra u okénka vystartovala s tím, že nikoho mého jména v databázi nemá a že teda vlastně neví, co tam vůbec dělám, už jsem se kácela do mdlob. Ne z toho, že by mi bylo špatně - zatím. Ale ze zadržovaného nutkání tu ženskou popadnout pod krkem a zařvat na ni, že k nám domů minimálně čtyřikrát volala a ať jde laskavě do... třeba domů.

Všechno se ale naštěstí vyřešilo a následovalo čekání. A tak jsem čekala a čekala a čekala.

ŽE PRÝ JEN KRITIKA SPOLEČNOSTI... NO, TO ASI TĚŽKO

Po čase mě konečně pustili dovnitř, kde si mě vzal do parády poměrně mladý zavalitý doktor a celý obličej mi zmaloval propiskou.

Když má jeden rozmluvu s takovým člověkem, budí to v něm dojem, že je na něm všechno - a tím myslím úplně všechno - špatně. Křivá brada, křivý zuby, křivý oči - a taky máte moc placatý tváře!
Třešnička na dortu pak bylo prohlášení: "Vy jste nějaká maličká!"

Po této zkušenosti jsem pak pochopitelně vzdala veškeré snahy o udržování konverzace z mé strany - i když ne že by o to někdo z nás stál. Ale řekla jsem si, že alespoň ve výrazu bych se mohla krotit. Budu se usmívat a všichni si budou myslet, že jsem strašně milá. Před časem jsem totiž zjistila, že právě smích je pro mě nejlepší způsob k překonávání stresu. Nějakou dobu jsem u toho skutečně vydržela. Když jsem pak měla snad dvacetkrát zakývat hlavou ze stropu k zemi, aniž bych věděla proč vlastně (a k tomu jsem pak měla chytit svůj vlastní pohled v zrcadle, ve kterém jsem se ještě ke všemu pořádně neviděla, protože jsem si nechala doma brýle), neudržela jsem se a dokonce se zasmála. Jen takový přidušený chechot, nemyslete si. Lékař mě přizdil slovy: "To není sranda." načež jsem musela celé cvičení opakovat od začátku.
Od toho okamžiku jsem se vykašlala i na výraz a už jsem se jenom slušně mračila. Nejsem náladový člověk, ale když mi nikdo není ochoten říct, proč že ze sebe mám dělat blbce, občas se mě to poněkud dotkne - navíc se mě po všem tom čekání a zkoumání začínala tak trochu zmocňovat úzkost, takže i kdybych chtěla, nic kloudného bych ze sebe nedostala a namísto úsměvu by mě popadla tak akorát křeč.

V téhle ordinaci to ale vůbec byla švanda. Například zapisování sestřičky.

Doktor: "Levá."

Sestřička vyplňuje archy a nahlas říká: "Pravá."

Doktor: "*Nějaká* symetrie." Po chvíli zopakuje: "Symetrie. Napište to tam. Ne, sem ne. Tady za to."

Člověk má z toho vyšetření hned lepší pocit. Všechno to působí tak nějak... důvěryhodně a spolehlivě. Není čeho se bát. Všechny údaje si přece správně zapsali.

Při pohledu zepředu mi moje vada popravdě nikdy nijak zvlášť nevadila. Křivé zuby jsou otrava a nevypadá to hezky, když se smějete a u toho vám tak trochu ujíždí čelist, ale co se týče brady a zevnějšku, žádný problém nikdy nebyl. Až po návštěvě Karláku jsem se začala víc zkoumat. A strach se pomalu začíná mísit s jakousi nedočkavostí, protože postupně dospívám k názoru, že jsem sama se sebou spokojená stále míň a míň.

HRA NA DOKTORY

Další suprová otázka, která zazněla, byla: "A co si od toho vlastně slibujete? Jak si to představujete?"

Co si od toho slibuju? Poslal mě sem doktor se slovy, že sem buď půjdu, anebo se můžu jít bodnout a do konce života chodit s křivou držkou. Takže si od toho slibuju... co vlastně? No asi že mě dá někdo dohromady, když to nedokáže on. Ale jak mám vědět jak? A jak si to představuju? Jak to mám vědět, když mi ještě donedávna nikdo pořádně neřekl, co že mi vlastně budou dělat?

Další detailní vyptávání ohledně mojí tváře snad ani nemusím tlumočit, ale... Jsem snad doktor? Jak já mám vědět, co s tou bradou mají dělat? Já sama jsem o předělávku obličeje nikdy nestála, takže ne - opravdu nemám představu, jak jinak bych měla vypadat, nehledě na to, že doktoři si to nakonec stejně udělají podle sebe (od toho jsou to koneckonců doktoři). Kdyby to bylo jenom o tom, že mám nakřivo bradu a potřebuju vyhladit vrásky, pošlu je všechny k šípku. Nelíbí se ti moje brada? Tak se na mě nedívej! Máš problém s mými lícními kostmi? Já ne.

Zatímco se mi tohle honilo hlavou, ze všeho nejradši bych všechny v místnosti odkázala do patřičných partií nebo je aspoň pokousala, ale to jsem si pochopitelně nemohla dovolit. A tak jsem jen poslušně sklopila oči, snažila se držet emoce na uzdě a s přikyvováním poslouchala to, co už jsem stejně věděla. Vysloužila jsem si za to zhodnocení "Dcera vypadala, že ji to nezajímá." - ale co.
Taky mi slibovali, že mi ukážou něco jako model, abych měla alespoň trochu představu o tom, co se mnou provedou. Ne že bych mohla něco namítat. Nicméně model se nekonal. A já doteď vlastně nevím, nakolikrát tu čelist budu mít zlomenou a jestli mi zbude vůbec nějaká brada.

ŠTÍSTKO AVATAR

Následně jsem se s obličejem jako avatar vydala hledat nemocničního fotografa. Po zaklepání otevřel starý hubený pán, kolem něhož se vyvalil omračující odér ranního kafíčka a který si mě s téměř úlisným pohledem zavřel do malé špeluňky dvakrát dva metry. Nemůžu říct, že bych nepotlačovala nutkání sebou neustále nervózně vrtět a taky mi dalo dost práce pořádně špicovat uši, abych mu rozuměla. Ale aspoň jsem se odreagovala. Každopádně nevím, jestli mě někdo předtím kdy fotil tolikrát po sobě a ze všech možných i nemožných úhlů.

Následoval návrat zpět a další čekání a čekání. Potom si na mě přinesli všemožné metry a měřítka a důkladně začali brát mé míry. Nemusela jsem zapojovat příliš fantazie, abych si začala připadat jako robot. Tady to utáhneme, uštípneme, přeměříme, zkrátíme, zakroutíme a prodloužíme - přísahala bych, že tam byl snad i opravářský klíč. Jen pozor, aby jí z toho nezkratovaly obvody!

Dalším bodem dne byl útěk z Karláku ve snaze najít CT. Tady jsme se srazili s jedním objemnějším pánem a jeho dcerou, kteří hledali stejné dveře jako my. Dlouho jsem tak pohodového člověka nepotkala. I když jsme přišli nastejno, po sáhodlouhém čekání dokonce požádal doktora, jestli bych nemohla jít první (prý kvůli tomu, že jsme mu poradili s papírováním). Jakmile mi pak doktor oznámil, že se měření nepovedlo - prý se to stane 5% případů, takže jsem zase klikař - a musím jít dovnitř ještě jednou, nejspíš v mé nepřítomnosti začal uklidňovat můj doprovod, a když jsem po návratu prohodila: "Potřetí už tam nejdu." začal utěšovat i mě - přestože jsem to protentokrát ani nepotřebovala.

S doktorem, který mě vzal na CTéčko, byla taky zábava. Všechno mu strašně dlouho trvalo a byl takový šup sem, šup tam a přišlo mi, že i trošku nešikovný - což dávalo v konečném výsledku hrozně legrační kombinaci. Ale jinak byl hrozně fajn, akorát jsme tam díky jeho zpomalenosti zůstali trčet další hodinu.

ASPOŇ NĚCO V POŘÁDKU - A SPOUSTA MUFFINŮ K TOMU

Normálně bych se radovala, že už můžu domů, jenže si mě ještě odchytla jedna studentka, jestli by mi nemohla udělat vyšetření páteře kvůli diplomové práci - prý se jí moje vada čelisti ohromně hodí do výzkumu. Naštěstí byla hrozně milá a navíc vyšetření, které normálně stojí patnáct set, mi v rámci výzkumu udělala zadarmo - i když ho musela opakovat třikrát, protože se nepovedlo. Žeby prokletí dne?
A co jsem si odnesla z toho? Že alespoň páteř mám více méně v pořádku, i když mě nejspíš ve stáří bude bodat v kříži. Ha ha.

Za dnešek si dávám malý bezvýznamný bod k dobru. To protože jsem se nerozbrečela v ordinaci jako před třemi lety nebo kdy to vlastně bylo, ale úspěšně to celou dobu ututlala pod pokličkou. Takže jsem si ten obří čokoládový muffin u McDonalda zasloužila.