Ztráty a nálezy aneb jak si žiju v roce 2019

První tři měsíce roku 2019 se neustále něco dělo, ale snad právě proto, že nebylo času nazbyt, bylo celé tohle období tak strašně fajn.

Začátkem ledna jsem začala s novým ročním projektem (Rok v pixelech) a už při pohledu na barvičky, jimiž se můj čtverečkovaný papír hemží, je jasné, že ty tři měsíce rozhodně stály za to a budu na ně ráda vzpomínat.

JAK SI ŽIJU

Leden - a potažmo i celý rok - jsem zahájila návštěvou novoročního ohňostroje, tentokrát v Protivíně. Zdejší ohňostroj je vyhlášený, já sama jsem se však akce účastnila vůbec poprvé - a netrvalo mi příliš dlouho, abych pochopila, že se své slávě těší právem.

Konečně nám i nasněžilo, takže jsem mohla osedlat lyže a vyrazit do terénu a to konkrétně do Rakouska. Když už jsme u sportu, tak u něj ještě chvíli zůstaneme. Jako tradičně se začátkem roku jelo Rallye Dakar a to bych to nebyla já, kdybych chyběla na nějaké z besed (přestože ta se konala až začátkem února). Martin Macík Jr. s Brabčákem byli oba dva už tradičně skvělí a nakonec ani tolik nezáleželo na tom, že se neumístili - hlavně, že jsem urvala podpis a společnou fotku, ne?
Měsíc nám symbolicky zakončil opět Měsíc - tentokrát však ten na obloze, který si 21. ledna usmyslel, že udělá něco jako zatmění.

Únor nastoupil ve znamení šoků a shonu. Začala jsem totiž jezdit autem bez náhradních pedálů a objíždění traktorů, sebevražedných důchodců, cyklistů a odstavených autobusů nebo chcípání uprostřed křižovatky se tak pro mě stalo denním chlebem.
Zdaleka největším únorovým zážitkem však byl výlet na Vinohrady, kde hráli Revizora od Gogola. Vzhledem k tomu, že na tohohle autora nedám dopustit, měla jsem jasno hned v okamžiku, kdy jsem se o tom dozvěděla - a rozhodně to stálo za to. Jedno z nejleších - ne-li úpně nejlepší - představení, co jsem zatím viděla.

Jestli byl únor uspěchaný, březen tomu nasadil korunu. Střídavě jsem chyběla i nechyběla, a tak se kolotoč dohánění a nestíhání neustále řítil kupředu. Navíc jsem strávila týden v Itálii a usoudila, že na sjezdovce se vyskytují ještě podivnější zjevy než kdy dříve. No posuďte sami: třeba takový banán, tučňák, jednorožec nebo kohout na lyžích! Mimo to jsem poprvé v životě ochutnala banánovou marmeládu, rozbila dveře na lanovce a rozsekala se na první sjezdovce - jo a taky jsem si koupila nové brýle!

ÚDĚL BÝTI STUDENTEM

Čím jsem starší, tím je horší brát školu vážně. Motivace je na bodu mrazu, ale černé svědomí hryže jako šílené. Proto nemám v plánu rozebírat tady studentský shon, testy, zkoušení, nervy ani tuny čokolády.

Začátek roku byl parádně napráskaný. Koncem ledna se blížilo vysvědčení a zároveň se jedná o období veletrhů, DODček a dalších prekérností, které se točí kolem výběru vysoké školy. I já se letos na jeden takový veletrh podívala, konkrétně pak na Gaudeamus, a přestože jsem Prahu neopoštěla s novým přesvědčením, odvezla jsem si s sebou hromadu letáčků a také vědomí, že v Letňanech vaří dobrou kávu. Také jsem se seminářem okoukla zdejší univerzitu a vyslechla si přednášku chlápka, pro něhož byla očividně němčina důležitější než vlastní manželka.

V březnu jsem si sbalila kufry, nasedla do autobusu a skoro-dobrovolně zamířila do Terezína. Na to místo se mi vůbec jezdit nechtělo, i když nemůžu popřít, že jsem byla taky trochu zvědavá, ale... dva dny? Co budu na takovém místě dělat dva dny? Ze zpětného pohledu ale musím říct, že jsem hrozně ráda, že jsem tam byla. Je hezké o něčem slyšet, ale to nestačí.

Mimo samotného výletu byla ale zajímavá také cesta. Už po několika prvních kilometrech jsem začala silně pochybovat o tom, jestli do naší cílové destinace vůbec někdy dojedeme a začala jsem sama se sebou uzavírat sázky, jestli dřív upadne přední nebo zadní náprava. Nemluvě pak o tom, že autobus nevedl topení, ale naopak se rozhodl, že nás všechny zmrazí. Cesta zpátky však byla ještě o poznání zajímavější. Věřte nevěřte, začalo nám tam totiž pršet, a tak se déšť z rozmrzající klimatice nejdříve chytal do misek od svačiny (a někdy i se svačinou) a nakonec se konalo hromadné stěhování národů z jedné strany stroje na druhou.

Další zlomový okamžik nastal v polovině ledna. A ano, možná hádáte správně, dělala jsem řidičák.  Už je to čtvrt roku, co jsem dokončila autoškolu a úspěšně složila zkoušky. Od té doby pravidelně brázdím silnice a už jsem zažila několik kuriózních příhod, které vydají na samostatné vyprávění - jako třeba ztracená SPZka nebo zastavení Policií ČR. V souvislosti s tím se mi po několikaměsíčním zpoždění konečně podařilo uspořádat něco jako mini oslavu řidičáku i papírové dospělosti natřetí spočívající ve dvou Mojitech a jedné Piña Coladě.

Z TŘÍDNÍ KRONIKY
Má ještě vůbec smysl k téhle části přidávat nějaké komentáře?

Angličtinář mi slíbil pochvalu a tvrdil, abych se připomněla, načež dodal: "Do tý doby to doufám zapomeneš."

"Víte, co to je, to urine. Já se stydim."

Za co byste utratili peníze? "Za drogy a zbraně, to je jasný."

"První větička na konci prvního odstavce ve třetím odstavci. Pochopili jste doufám všichni, kde to je?"

"Tvoje výrazy naznačují, že jsi požil drogy."

O likvidaci vosího hnízda: "Jsem na to přišel s benzínem... to byste tomu nevěřili, jak se ty potvory vohřály..."

O práci v Americe: "Jsem učil dva měsíce fyziku... tam to bylo jedno..."

Překvapivá odhalení na hodinách němčiny: "Kurvíza."

Proč je tak dlouho na záchodě? "Povídá si s bohem." - "Tak mu vyřiď, ať mě přestane bolet zub." - "Rozkaz, šéfe."

"Die Weltkarte = Worldmappe."

O tom, jak správně napsat... "Ne, napsal bych Strakonický bubák."

"Nejlepší je jít na dlouhý pochod." (To by měl King radost!)

O imaginárním programu nové politické strany. "... a místo Polska chceme moře!"

Starověké státy jsou: "... Mezopotámie a Slovensko."

Biologie jede: "Pane učiteli, je tu ňáký dítě." - "Já vim, já se ho snažim ignorovat."

"Slezina = hromadnej hřbitov krvinek."

Tc lymfocyty a jejich funkce: "Dobrý den, děláte něco špatně, zabijte se laskavě."

Anglická konverzace je občas drsná. "Do you know that word?"

"No."

"So shut up."

Černá hodinka. Jak nejlépe strávit nultou? Hraním na schovávanou s učitelem!

sarkofág = masožrout

KULTURNÍ OKÉNKO

Jak už jsem mnohokrát zmiňovala, nejsem rychločtenář, přesto si troufám tvrdit, že počet stran a knih, které jsem od začátku roku přelouskala, není vůbec špatný. Co je ovšem důležitější, narazila jsem mezi nimi na hotové skvosty.

► Balady - Jiří Wolker: Pochmurná klasika, jež se jako jedna z mála z Devětsilu dá číst a v člověku něco skutečně zanechá.

► Prach snů (Malazská Kniha padlých #9) - Steven Erikson: U téhle série mi jednoduše docházejí slova. Každý díl je v něčem lepší a dojemnější než předchozí a já se už teď strašně bojím, co se stane, až budu mít za sebou i ten závěrečný.

► Manon Lescaut - Vítězslav Nezval: Hrozně se mi líbil způsob, jakým je celá hra napsaná. Není to pro každého, ale své příznivce si rozhodně najde. Příběh je také zajímavý, ale vzhledem k tomu, že jsem ho znala předem, mě neokouzlil tak, jak by měl.

► Všichni žijem' v blázinci - Radkin Honzák, Renata Červenková: Zajímavý pohled na dnešní svět očima psychiatra aneb povídání, které by si měl přečíst každý.

► The Forbidden Wish - Jessica Khoury: Nádherná pohádková fantasy knížka napsaná svižnou a kouzelně poskládanou angličtinou. Už teď můžu říct, že se jedná o jeden z objevů roku.

► Hlídač č. 47 - Josef Kopta: Ze začátku jsem se s touhle knížkou celkem mordovala, ale čím víc se blížil závěr, tím víc jsem se chytala do jejích sítí. Úchvatný psychologický román, na který se v dnešní době neprávem pozapomnělo.

► Bratři na cestách - Mark Lawrence: Po absolvování celé Roztříštěné říše bylo tohle čtení jako návrat domů. Návrat domů, který jsem si neskutečně užila. Ach Jorgu, chyběl jsi mi!

► Smrtelné stroje (Kroniky hladového města #1) - Philip Reeve: Poté, co jsem zhlédla filmové zpracování, které ve mně nechalo maximálně smíšené pocity, jsem se rozhodla pustit do knižní předlohy. Smrtelné stroje mají svoje mouchy i v papírové podobě, ale kdyby se jí tvůrci drželi o malinko víc, byl by ten film zcela jistě pecka.

► Krvavé tažení (Prachmistři #2) - Brian McClellan: Tohle byla bomba! K prvnímu dílu jsem měla výhrady, ale ten druhý jsem hltala a hltala. Víc si koneckonců můžete přečíst v recenzi. Stojí to za to!

S filmy a seriály už to bylo o něco horší a jen málokdy jsem byla opravdu spokojená. I tak se ale našly světlé chvilky.

► Po strništi bos: Nádherně zpracovaný vzpomínkový snímek. Nějak nevím, co dalšího k tomu dodat.

► Vadí nevadí: Zajímavé téma zpracované tradičním způsobem. Dalo se na to dívat, ale jednou to člověku stačí.

► Z Paříže do Paříže: Naprosto úchvatný válečný snímek o dvou chlapcích, kteří se provinili jedinou věcí: narodili se do židovské rodiny. A teď za to musí pykat. Rozhodně jeden z nejlepších filmů na tohle téma, co jsem zatím viděla - i ta slzička ukápla.

► Bird Box: Sci-fi, které zalilo svět jako přívalová vlna. Má své mouchy, především pak samotný závěr, který je dost bezvýchodný, ale jako celek se mi Bird Box opravdu líbil.

► Jurský svět: Zánik říše: No, na tu bídu... Fajn jednohubka pro lidi, které o věcech nebaví tolik přemýšlet.

► Palach: Další vydařený snímek zachycující dobu. Palec nahoru.

► Tiché místo: Námětem se dost podobá Bird Boxu, jen to zpracování je trochu slabší. Celková atmosféra však snímku dodává na síle a hloubce.

► Mortal Engines: Na tomhle sci-fi se toho opravdu hodně povedlo - a hodně taky nepovedlo. Jak už jsem se zmiňovala u knížky, kdyby byli tvůrci alespoň o maličko věrnější předloze, mohla to být bomba.

Ze seriálů jsem dokončila jeden jediný. Za to to byla bomba.

► Black Sails: Neuvěřitelně jsem si tenhle snímek zamilovala pro jeho surovost, akčnost, napětí, nečekané zvraty, historické základy. Zkrátka pro všechno. V brzké době určitě čekejte rozsáhlejší článek na toto téma.

Co se psaní týče, za poslední čtvrtletí jsem byla extrémně nevýkonná. Už ani nevím kolik měsíců jsem se doslova mordovala s jednou jedinou povídkou - vážně, tohle slovo je na místě, protože ta práce byla hrozná, ale ještě horší bylo vědomí, že bych ji po všech těch útrapách nedopsala - takže na nic jiného nezbyl čas, energie a už vůbec ne představivost a chuť.

Přesto byl začátek roku z mého pohledu úspěšný. Byly vyhlášeny výsledky několika soutěží, kterých jsem se před časem zúčastnila a hned ve dvou z nich se moje povídky umístily na stupních vítězů - a to hned na 1. a 3. místě, což je naprostá paráda. Radost z toho mám navíc i proto, že se jedná o žánr, kterému se obyčejně nevěnuju a psaní dotyčných povídek jsem brala více méně jako experimentování - v obou případech se totiž jednalo o horor. No a každý rád vidí, že se pokus vydařil. Jednou ze zmiňovaných je Hra, jejíž část jsem před časem zveřejňovala na blogu a kterou si můžete celou přečíst na horor-web.cz. V druhém případě se jedná o Za zvuků akordeonu, která zvítězila v Rokli šeré smrti a měla by časem vyjít ve sborníku.

NOVINKY

Za první místo v Rokli šeré smrti jsem vyhrála hromádku krásných knížek, z nichž jsem měla ohromnou radost, protože se mi přesně trefily do vkusu. Nad Brentem Weeksem už nějaký čas slintám.

Nicméně musím vypíchnout, že mám jisté podezření, že už jimi jaksi... někdo listoval přede mnou. Když opomenu pár pomuchlaných stránek nebo pocuchaný obal (za čož ale velmi často může pošta a proces doručování), našla jsem i další malý důkaz. Tak tedy nevím, co si o tom myslet. Nic proti použitým knížkám nemám a tyhle si fakt ráda nechám - ale zasílat je jako výhru?

Zdaleka největší radost jsem ale měla z tohohle kaufu. Bichle je to pořádná, že?

Vyhrála jsem knižní poukázku za umístění v češtinářské olympiádě, a protože Charkanaská trilogie není v knihovně a já ji prostě nutně musím mít, běžela jsem si pro druhý díl (který mimochodem stál asi 500, takže bez poukázky bych za něj nikdy tolik nedala). A ten je na-pro-sto nádherný!

Jak jsem zmiňovala, pořídila jsem si i nové lyžarské brýle a také čelenku, z praktických a nefotogenických důvodů však přidám jen jeden kousek z šatníku a to tohle skvostné tričko ve slevě, které na fotce vypadá, jako kdyby ho rozšlápl přejedený slon.

PLAYLIST

Co by to bylo za život bez hudby? I když jsem třídila a vyhazovala, za těch pár měsíců se mi toho sešlo opravdu hodně!

A jaká byla první čtvrtka roku 2019 pro vás?

Máte rádi zimní sporty nebo se radši rozvalíte s knížkou u krbu? Jaký film se vám naposledy líbil? A jak to máte s rozpadajícími se autobusy?