Důvod

Zdravím a po pořádné odmlce Vám dnes přináším ukázku z mé literární tvorby. Poslední dobou se na jednotlivé povídky nebo básně nedostalo moc prostoru, jelikož veškerou inspiraci jsem se snažila usměrnit do něčeho většího. Před časem jsem ale sepsala několik povídek do různých soutěží. Zatím jsou známé výsledky dvou z nich; v jedné jsem vyhrála, v druhé už to nedopadlo tak slavně, ale i když jsem se tento rok neumístila jako minule, přišlo mi vcelku škoda svůj výtvor někde nezveřejnit, když už jsem si s ním dala jednou práci.
Téma soutěže bylo "rodinné tajemství". Já se téma pokusila pojmout jaksi tradičně netradičně. Jak? To už můžete zjistit sami.

(zdroj textury)

Když jsem ji potkala poprvé, byly mi čtyři roky. Seděla jsem na zemi a hrála si s jednou z nespočtu panenek, která spíše než jako hračka pro malé holčičky vypadala jako obyčejné koště. Bylo léto, venku hřálo slunce a dovnitř dopadaly oknem jedny z prvních ranních paprsků. I přestože bylo vevnitř nedychatelno, z ničeho nic tudy zavál ledový vánek a já měla pocit, jako kdyby se mi cosi provrtalo pod kůži a na chvíli mě zamrazilo snad až do morku kostí. Přísahala bych, že jsem u srdce cítila kousky ledu. A v tom všem tam najednou stála. Malá holka o trochu starší než já s bledou usměvavou tváří a dlouhými černými vlasy, které jí lemovaly jak její úzký obličej, tak i štíhlou postavu zahalenou do černých šatů s dlouhými rukávy a velikánskou bílou mašlí u výstřihu. Nejdříve mlčela, ale po chvíli si přisedla ke mně. Nikdy nic neříkala, jen vždycky přišla, posadila se a začala si společně se mnou hrát s panenkami (totiž smetáky). Hrávali jsme si spolu každý den. Později mě ale navštěvovala stále méně často, až nakonec přišla naposledy. Usmála se a pak zmizela už napořád. Jak šel čas, ze vzpomínek se pomalu ale jistě stávaly nespojitelné útržky, až se nakonec kamarádka proměnila v malé děvče ze snů, na které se úplně zapomnělo. A tak tomu bylo až do toho dne.

×××

„To je nečas, už tam zase leje!“ hromovala babička přitom, co se dívala ven z kuchyňského okna. Má to ale problémy, pomyslela jsem si. Mně vůbec nevadí, že prší, právě naopak – mám aspoň víc času, který můžu věnovat volnočasovým aktivitám jako je kupříkladu vysedávání za monitorem počítače.

„Charlotte! Charlotte, pojď sem na chvíli!“ ozval se znovu vráskami opředený ženský hlas. Bylo mi jasné, že když se nezvednu teď, bude na mě volat tak dlouho, dokud mi nic jiného nezbude. 

„Už jsem tu, co se děje?“ optala jsem se drobet mrzutě.

„Jen sem pojď, když je venku tak hnusně, ukážu ti pár fotek. To je, když jsem byla ještě mladá, ty určitě neznáš.“ dokončila a poplácala rukou na volné místo vedle sebe. Seděli jsme tam takhle dlouhou dobu, všechny fotky byly černobílé a jen sem tam nějaká mě zaujala.

„A tohle jsou moji rodiče.“ řekla a ukázala mi poslední fotku. Byla na ní babička ještě jako malé děvčátko s černými vlasy v copanech a zámožném měšťanském oblečku. Nad ní se tyčil vysoký muž v cylindru s doprovodem galantní světlovlasé dámy. Nemohla jsem si ale nevšimnout, že malá holčička se těm dvěma ani trochu nepodobala. Měla jiné vlasy, jiný obličej a zcela rozdílný výraz. 

„Nejsi jim moc podobná, babi.“ konstatovala jsem suše. 

Ta se jen pousmála a odpověděla: „Ne, to nejsem. Byla jsem totiž adoptovaná.“ O tom mi nikdo předtím neřekl, proto jsem byla značně udivená. 

„A kdo byli tví praví rodiče?“ tázala jsem se.

Pokrčila rameny. „To nevím, děvče. Nikdy jsem je nepoznala. Ale moji adoptivní rodiče se ke mně chovali jako bych byla jejich vlastní. Moc jsem je za to milovala a oni mě.“

Ještě jednou jsem si prohlédla fotku a posléze odešla. Po cestě do pokoje jsem zachytila svůj obraz v zrcadle na chodbě. V porovnání s šarmantní dámou na fotografii nebylo o co stát. Pokleslé oči; zacuchané tmavé vlasy, co už pěkně dlouho nezavítaly na návštěvu ke kadeřníkovi a pobledlý obličej patnáctiletého zakrslíka. Mávla jsem nad tím rukou a pokračovala do pokoje. 

„Co všechno se o téhle rodině ještě nedozvím.“ lamentovala jsem přitom, aniž bych tušila, že jsem právě uhodila hřebíček na hlavičku.

Asi o týden později jsem se opět pozastavila u onoho zrcadla a čistě náhodou zapřemýšlela, jak to asi s babičkou ve skutečnosti bylo. Původní myšlenka mě ale úplně opustila, když chodbou prostoupil chlad, jako kdyby někdo otevřel okno.

„Kdo to zase ksakru…“ otázku jsem nedořekla, protože jsem si na zlomek vteřiny něčeho všimla v zrcadle. Jakási čmouha, nebo snad pohyblivý stín za mými zády. Zprudka jsem se otočila, ale nic tam nebylo. Pak jsem uslyšela smích. Dětský smích. Rozběhla jsem se za ním, jenže když jsem doběhla na konec chodby, ozval se z druhé strany. Takhle jsem ho pronásledovala z jednoho rohu domu do druhého, až jsem se zastavila před vchodem na půdu, k němuž jsem se dostala zcela nevědomky. 

Otevřela jsem poklop a vlezla dovnitř. Když jsem tak ale učinila, o cosi jsem zakopla, upadla na zem a víko se samo zavřelo. Nejdřív mě popadla panika, že tady trčím uvězněná v naprosté tmě s pocitem, že mě pronásleduje přízrak, ale pak mi došlo, že přece někde musí být světlo. Namáhavě jsem nahmatala spínač a malá lampička se rozsvítila. Hned jsem pochopila, že mé podezření bylo správné. Smích dávno utichl, ale přede mnou teď stála malá černovlasá holčička v inkoustových šatech s bílou mašlí a usmívala se. 

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se zlehka. 

Děvčátko se ale pořád jen usmívalo a stálo na místě. Vykročila jsem směrem k němu. Když jsme stáli u sebe, poklekla jsem na jedno koleno, abych jí viděla pořádně do tváře. „Kde ses tu vzala? Co jsi zač?“ zopakovala jsem. 

Dlouhou chvíli jsme se na sebe jen koukali a usmívali, až najednou pozvedla ruku a dotkla se ukazováčkem mého čela. V ten okamžik se obrátil svět naruby. Padala jsem hlavou dolů, potom zase vylétala nahoru v nekonečném víru plném útržků vzpomínek i obrazů, které jsem nikdy v životě neviděla. Měla jsem pocit, že padám celé hodiny, až jsem se najednou ocitla uprostřed naší kuchyně. I když vlastně ne, tohle nebyla naše kuchyně. Rozmístění oken, velikost… ani jedno z toho neodpovídalo. Vybavení vypadlo úplně jinak než to naše, mnohem starší a chudší. Okna profukovala a nebyly na nich žádné záclony, které by v průvanu mohly vlát. 

Po chvíli jsem zjistila, že pod stolem sedí a hraje si s panenkou ona malá holčička, která mě sem přenesla. 

„Kde to jsem? Jak jsem se tu vzala? Hej! Řekni něco!“ Neslyšela. Nebo dělala, že neslyší.

Sledovala jsem, jak převléká panenku, až nakonec vstala a vydala se směrem k plotně. Jak šla, začala růst a stárnout. Z pětileté holčičky se tak postupně stala školačka, slečna a nakonec krásná mladá žena. Skutečně fascinující. Ale ona nebyla to jediné, co se změnilo. Všude ze stropu visel nespočet bylinek, koření a větviček a na plotně bublaly všechny možné kotlíky, hrnečky a hrnce. Vypadalo to tu jako v doupěti nějaké kořenářky. Zdejší atmosféru ale přerušil dětský křik. V malé kolébce hned za mnou leželo miminko, kterého jsem si dosud vůbec nevšimla. Nejspíš její dcera nebo syn. 

„Paní. Promiňte, paní, můžete mi pomoct?“ tázala jsem se naivně, ale opět mě nikdo neslyšel. 

V tom se rozlétly dveře a dovnitř vstoupil nějaký cizí muž v uniformě. Když se přiblížil, chytila se za ústa a z očí jí vytryskly slzy. Co jí to udělal? Co se děje? Určitě nějaká špatná zpráva. Když se uklidnila, začal mluvit. A mluvil a mluvil a já nerozuměla ani slovu. Nakonec ho uchopila za ruku a dlouhou dobu do ní hleděla. Její oči byly soustředěné, jako když člověk čte knihu. Náhle se její pohled ale změnil. Byl to strach? Byla to bolest? Nevím. Každopádně v tom okamžiku všechno zmizelo a já se zase jen potácela ve tmě. 

Když se rozplynula, stála jsem uprostřed pustiny. Ticho se ale postupně měnilo v nepřetržitou vřavu lidských výkřiků, výstřelů a výbuchů. Nebylo příliš těžké pochopit, že se nacházím uprostřed bitvy. Všude kolem pobíhali vojáci a pak ještě někdo – někdo, kdo sem dost znatelně nezapadal. Ano, byla to ta žena. Obíhala všechny zraněné a pomocí jakýchsi mastiček, léku a obvazů je ošetřovala. Občas odběhla za jakýmsi důstojníkem a něco mu oznamovala. Potom se zase vrátila a pokračovala v práci.

Ničemu jsem nerozuměla. Kde to jsem? Proč tu jsem? Proč je ona zrovna tady? Kdo je vlastně zač? A proč ta holčička přivedla zrovna mě, proč mi to všechno ukazuje? Takových otázek začínajících na „proč“, se mi v té chvíli v hlavě hromadilo tolik, že bych je nejspíš ani nedokázala spočítat. Ubohé „Proč?“ bylo tedy nakonec i to jediné, co jsem ze sebe dokázala dostat.

„Proto.“ odpověděla mi malá holčička, co už zase seděla naproti mně na podlaze naší půdy. „Já jsem Líza. A ona je taky Líza.“

„Líza? Nikoho takového neznám.“ dumala jsem nahlas.

Líza pokračovala: „Jsem tvoje prababička.“

„Moje prababička? Ta ale nevypadala moc jako ty.“ pořád jsem to nechápala.

„Já vím. Ale já jsem tvoje pravá prababička. Nemůžeš mě znát. Skoro nikdo mě nezná.“ odpověděla trochu posmutněle.

„Já ale pořád nechápu, co tady děláš.“ připustila jsem. 

Unaveně vzdychla a dala se do dalšího vysvětlování: „S dospělými je kříž. Oni nás nevidí. Nebo spíše nechtějí vidět. Ty v sobě ale pořád máš velký kus dítěte, proto mě stále ještě vidíš. Už jsem promrhala hodně příležitostí, ale ty jsi má poslední šance.“

„Poslední šance… k čemu?“ než jsem se stačila dopovědět otázku, zamávala mi před obličejem starou černobílou a řádně pomačkanou fotkou. 

„To jsi ty a to je… moje babička, když byla malá?“ žasla jsem.

„Správně!“ vykřikla a smála se. Pak se odmlčela a okamžik hledala správná slova. „My duchové to máme těžké. Pokud zemřeme a necháme ve světě živých nevyřešenou záležitost, musíme se tudy toulat tak dlouho, dokud se nevyřeší. Tohle je má otevřená záležitost. Vím, že už je pozdě, ale prosím, pomoc mi. Dej tuhle fotku Emmě, mojí dceři, tvé babičce. Ať ví, kdo jsem byla. Ať ví, že jsem někdy byla. Proč jsem jí opustila. Prosím, ať mohu konečně odpočívat v pokoji.“

„Proč si mi ale o té fotce neřekla rovnou? A neudělala to dřív?“ nechápala jsem pořád.

„Kéž by to bylo tak jednoduché. Ale snažila jsem se, to když jsi byla malá, pamatuješ? Malé děti v nás nevidí zhola žádný rozdíl oproti živým lidem.“ usmála se.

„Malé děti… my jsme se…“ a v ten okamžik jsem si vzpomněla na malou holčičku z mých snů. Nikdy by mě nenapadlo, že byla vážně skutečná. Vždycky jsem si myslela, že je jen přeludem mé vlastní fantazie.

„Ale kéž by to bylo tak jednoduché. Nestačí totiž vidět, musíš hlavně pochopit.“ tvrdila.

„Ale co? Co mám pochopit?“ ptala jsem se vcelku zbytečně dál. 

Líza se ale pořád jen usmívala, až nakonec naposledy promluvila: „To poznáš.“ A zmizela. Potom se ještě slabě – snad jako ozvěna – rozlehl půdou šepot jediného slova: „Děkuji.“

Dlouhou dobu jsem tam jen tak seděla a vrtalo mi hlavou, co tím myslela. 

×××

Je těžké, aby člověk pochopil něco, čeho nebyl a ani neměl být svědkem. Může si pokládat nespočet otázek začínajících na „proč“ a stejně mu to nijak nepomůže. Někomu jako jsem já, se to jen stěží vysvětluje a lhala bych, kdybych se snažila tvrdit, že tomu rozumím. Protože nerozumím. Z historie víme, že válka ničila a brala. Jen matně si ovšem dokážeme představit, co všechno přesně. Ničila přírodu, zem, ničila vztahy a ničila city. Brala nám milované osoby, přátele, druhy a známé. Pamatujeme si ale jen hrstku jmen z těch, kteří zahynuli při tom, co se snažili svět ovládnout či spasit. Málo se ale už pamatují jedinci, jako byla moje prababička. Bylinářka, lékařka, zachránkyně životů, jež položila ten svůj pro vyšší dobro. Přestože se bála, přestože ztratila a přestože milovala, byla odhodlaná ostatním pomoci. Hrdinové se neměří podle toho, co dnes vidíme v televizi – kolika bicepsy a tricepsy se pyšní, jestli umí létat nebo mají laserové oči. Záleží na tom, co člověk vykonal. A i když se o Líze neví a zemřela spolu s tisíci dalších, pro mne bude navždycky tou největší hrdinkou.

Teď, když si prohlížím s babičkou nově objevenou fotografii, ráda říkávám: 

„Tvoji rodiče byli určitě dobří a moc stateční. Určitě měli dobrý důvod, když tě opustili.“ a ona jen přikyvuje. 

Líbila se Vám povídka?

Máte také nějaké rodinné tajemství?