Otrokářka v řetězech

Otrokářka nebo otrokyně? Mistr popravčí či odsouzenec? Slouží po všech těch letech blog mně nebo spíš já jemu? Záleží na tom vlastně vůbec? A je to dobře či nikoliv?
Je to zvláštní a sama ze sebe jsem občas poněkud zmatená. Bývaly jsme dvě, jako úplněk a nov, odvrácené strany, které se neměly nikdy setkat. Popravdě, nejednou jsem uvažovala, že ji, podobně jako blog samotný, nechám jít. Jenže z nějakého důvodu, jehož smysl pramení až kdesi hluboko uvnitř mě nebo snad až pode mnou, na místě, na které nikdy nebudu schopna dosáhnout, jsem to nikdy neudělala. A i když jsem se k nim otočila zády, po několika zdráhavých krocích jsem se vrátila a vrhla se jim kolem krku.

Často jsem ji ztrácela a zase nalézala, ale postupně, pomalu pomaloučku, jsme si začaly být blízké a za poslední rok jsem pocítila ten neskutečný skok, sráz, který jsme spolu překonaly. Ztotožňovaly jsme se tak dlouho, až se z nás stala jedna osoba, společně fungující a dýchající bytost. Já jsem ona a ona je já a obě dvě jsme konečně spokojené, víme, co chceme, víme, co hledat, a přesto se občas vzájemně mateme. To všechno mě nutí dospět k závěru, že ve skutečnosti nezáleží na tom, jestli jsem otrokářka nebo zajatkyně, neboť často bývám obojím a častěji ani jedním.  Existuje snad jen jedno my, z něhož se každým dnem utváří jedno jediné já? Nebo je to ještě jinak?

Tedy - a jak jsme my dvě v jednom já strávily uplynulý měsíc? Duben byl napěchovaný k prasknutí asi jako popelnice po divokém večírku a povím vám, že mě nenapadá, kdy jsme si byly bližší, než právě tyto čtyři týdny.

Studentské kibicování
Co si budeme vyprávět, čím víc se blíží konec roku, čím víc se pořádá akcí a exkurzí, tím horší to všechno je. Jsme líní a shnilí a už dokonce nemáme sílu ani na to, abychom to popřeli. Proč taky?
S polovinou dubna na sebe naštěstí nechaly čekat také prázdniny - a že to měly být parádní prázdniny, skoro dva týdny. Jenomže to bychom toho volna měli moc, a proto se vedení školy doslova na poslední chvíli rozhodlo nás informovat, že některé dny volna se jednoduše ruší. Asi si umíte představit, jakou odezvu to vyvolalo. Proto nejeden člověk náhradní akce bojkotoval, nicméně většina z toho měla zanedbatelné účinky. Já sama jsem se ulila jen z jednoho dnu a myslím, že vzhledem k mizerné docházce o tom dodnes vlastně nikdo neví. Na jakousi divadelní exkurzi s loutkami jsem přišla. I když program vypadal slibně, poměrně rychle mě omrzel. Zkrátka jsem si to odseděla a zase odešla. Následující ráno se měl konat tradiční sportovní den (á la běhání v bahně a vysoké trávě kolem rybníka), na který tradičně mrzlo, až praštělo a ráno předtím dokonce sněžilo. Doteď se divím, jak je možné, že jsem si opět nic nezlomila a odnesla to jen s pokašláváním. Naprosto nemyslitelné.

Co se školy jako takové týče, duben s sebou přinesl ještě jednu nepříjemnost: poslední zvonění. Naštěstí jsem ale letos vyvázla víceméně bez úhony. Zahajující ročník měl celou záležitost mimořádně pěkně zorganizovanou, druhému jsem se vyhnula a třetím nějak záhadně prokličkovala.
A jak prožívám chvilky, které zpod dohledu studia unikly? Inu, pořád stejně. Dokoukala jsem přímo perfektní anime Darker Than Black a v současnosti mám rozpracované Zetsuen no Tempest, přičemž si ještě nejsem úplně jistá, co se z toho všeho vůbec vyklube. Přes prázdniny jsem se taky konečně dostala ke třetí a závěrečné sérii The Musketeers, jejíž finální vyvrcholení jsem upřímně oplakala. Na řadu přišlo i pár filmů nebo série Noční recepční, zbytek už moc nestál za řeč. Co se čtení týče, poslední dobou si ze záhadných důvodů vybírám především náročnou a hlavně tučnou (čti: takové bichle, až se pod nimi prohýbá stůl) literaturu. Přelouskala jsem Ódinovo dítě (čekala jsem víc), Dlouhý pochod od Kinga (znamenitě napsaný) a Měsíční zahrady od Stevena Eriksona (ještě snad nikdy jsem nebyla z nějaké knihy tak zmatená, ale začínám tomu přicházet na chuť).

Z třídní kroniky

Jednou na hodině chemie: "Kdybyste byl někdo ochoten se v zájmu vědy pozvracet..." 

Na podlaze v učebně se zčistajasna objevila cihla. "Hlavně jestli to nepadá ze stropu. To bysme museli utíkat... Tak sledujte strop. Hlídejte hlavu."

Němčinářka se nezdá: "Nechtěla bych tady srovnávat Hitlera se Storchem." 

"Jez a buď zticha!" 

"Mně z toho začalo skákat oko."

Velikonoce
Svátky jara utekly jako voda. Než jsem se nadála, týden byl pryč a pak už šlo všechno do kopru. Mezitím jsem ale přece jen stihla spoustu věcí. Začátkem prázdnin jsem vyrazila s rodinkou do města a na vydatný oběd. Den poté jsme sbalili kufry a motorovku a odjeli na chatu, kde se konalo hromadné kácení stromů a na zahradě to vypadalo asi jako po atomové smršti. Tam jsem se po delší době dala do řeči s kamarádkou a druhého dne jsem se šla podívat na její taneční soutěž. Také jsme doma snad poprvé v historii dělali muffiny. Stihla jsem se stavit i u kadeřnice a dát si na hlavu opět fialovou. Tentokrát není tak svítivá, ani dorůžova, ale prostě lila. Jediné, čeho se děsím, je to, že se ta trocha hodně brzo vymyje.

Zbytek volna zmizel kdesi v neznámu. Počasí nestálo za nic, takže by ven ani psa nevyhnal, tím pádem jsem byl zalezlá vevnitř, pěkně v teple a něco kutila. Snažím se teď každý den vymezovat nějaký čas a pravidelně psát. Někde jsem četla, že to pomáhá. Taky mi múza uštědřila pecku čenichovku a po delší době jsem pomalovala jedno tričko. Dlouho jsem se rozhodovala, ale nakonec jsem zvolila motiv Port Mafia z BSD.

Čekané v nečekaném
Kdo by čekal, že v dubnu bude sněžit? A to dokonce nejednou! Začátkem měsíce se honil déšť, vítr i sníh, ale pořádná chumelenice se paradoxně dostavila až úplně na konci. Když jsem se ráno podívala z okna, myslela jsem, že jsem se nějakým absurdním nedopatřením vrátila v čase a je začátek ledna. Vlastně možná ani v lednu tolik sněhu nebylo.

A závěrem měsíce tu samozřejmě máme ještě jednu důležitou, nezanedbatelnou věc: Filipojakubská noc. Abych pravdu přiznala, pocházím z velkoměsta a taky ve mně mimo jiné nejspíš něco zanechala výchova, tedy zkrátka a dobře na tradice si příliš nepotrpím. Nějaká sáhodlouhá vesnická shromáždění, všude řvoucí děti, o které rodiče s třetím panákem rumu ztratili zájem, to není nic pro mě. Ale čarodějnice jako jednu z mála událostí v roce mám z nějakého důvodu ráda a v kruhu rodinném si ráda nějakou tu ježibabu spálím. I když to bývá spíš jen taková malá čarodějka.

My dvě
Nyní se konečně dostávám k bodu, který by mohl nezasvěcenému člověku troch objasnit mé hlubokomyslné úvahy z úvodu článku. My dvě. Já a moje literární já, já realista a já pisálek, já stereotypní pesimista a já odvážná perfekcionistka. Možná jsem spoutaná otrokářka, možná otrokyně, která se utrhla ze řetězu. Kdoví? Dlouhou dobu jsem tu druhou já vnímala jako jinou část, jako jinou bytost. Teď už to tak není. Jsme na sobě tak závislé, až běda. Spojily jsme své síly a nestydíme se za sebe. Ono to může působit směšně, ale víte, když se vám někdo kupříkladu zeptá, jaké máte koníčky a vy řeknete: "Já ráda píšu." tak ať je to sebevíc absurdní, nabízí se reakce: "Píšeš? A to jako krasopisně?" Nesmějte se, už se mi to stalo. Z tohoto a mnoha dalších důvodů, jako je třeba strach z ohlasů na mou tvorbu, stydlivost a nerozhodnost, jsem povědomí o své tvorbě dlouho držela v uzavřených a především omezených kruzích. Psala jsem pod cizími jmény, aby ke mně má vlastní díla nikdo nepřiřazoval. Do šuplíku. Ale už se nebojím.

Proč to všechno říkám? Především proto, že jestli někdy spolupráce mých dvou já nesla ovoce, bylo to právě v dubnu. Skvěle jsem totiž umístila hned ve dvou literárních soutěžích.
Na vyhlášení první z nich jsem jela vlastně na poslední chvíli, vůbec jsem nepočítala s tím, že by mě vybrali, protože výsledky byly zveřejněné několik týdnů dopředu a mě kontaktovali až dodatečně. Tak nějak jsem si tedy nebyla jistá, co mám od toho všeho očekávat. Vyklubala se z toho Zvláštní cena poroty, což beru jako velký úspěch vzhledem k tomu, že jsem se poprvé umístila v kategorii dospělých. Na vyhlášení jsem jela s kamarádkou, a když bylo po všem, zašli jsme spolu ještě do indické restaurace. Věřte tomu nebo ne, já strašně ráda ochutnávám exotická jídla a poznávám cizí kultury, ale v indické restauraci jsem jaktěživ nebyla. A byla to vážně paráda. Bohužel až pozdě jsem si uvědomila, že v té rýži s krevetami je taky curry - nechápejte to ve zlém, já to koření miluju, ale co se rovnátek týče, je to snad ten největší sajrajt, co z gumiček prostě nedostanete.

Druhá soutěž mi připadá tak trochu symbolická: účastnila jsem se jí podruhé a umístila jsem se na druhém místě. Teď docela ráda vtipkuju, že když jsem loni byla třetí, napřesrok bych mohla vyhrát úplně. Vyhlášení s mizernou účastní veřejnosti byla stejná nuda jako minule, ale výsledek stál za to.

Novinky
V dubnu jsem se ohledně nových kousků do šatníku či dalších přírůstků do mého skromného majetku poněkud krotila, zato musím připustit, že jsem si několikrát pořádně dopřála dobrého jídla. To je totiž obecně věc, na kterou zkrátka nedám dopustit.

Carpe diem.

Zmiňované tílko s motivem Port Mafia z Bungou Stray Dogs.

Už dlouhou dobu jsem uvažovala nad koupí zatemňovacích dioptrických brýlí - a vzhledem k tomu, že mám jet za pár týdnů do Anglie a celkem ráda bych rozeznala Big Ben od Stonehenge, začala jsem konečně jednat.

Utržená

Ani tentokrát jsem se z hudebního hlediska příliš neuskromnila, a proto jsem nezmiňovala úplně všechny písně, na které jsem narazila, nýbrž jenom mé nejoblíbenější kousky. Co bych k tomu tak hodila za komentář; objevila jsem pár nových interpretů, k nimž se budu určitě ráda vracet (State Of Mind, 4th Point, Fightning Kind), ale zapátrala jsem i v repertoárů starých známých, jako je Within Temptation, Beyond The Black, Theory Of A Deadman, Ashes Remain nebo Spoken. Do toho všeho vydali novou píseň Linkin Park a... je to sice lepší než Battle Symphony, ale abych pravdu řekla, dochází mi trpělivost. Jestli bude i další skladba laděná v podobné duchu, začnu uvažovat nad tím, jestli si mám nové album vůbec pouštět, abych si mínění nezkazila úplně.

LINKIN PARK - Good Goodbye

BEYOND THE BLACK - Written In Blood

SPOKEN - Through It All

WITHIN TEMPTATION - Jillian (I'd Give My Heart)

STATE OF MIND - Killing Me

THEORY OF A DEADMAN - World War Me

4TH POINT - Sick Of It All

EPPIC ft. POPPY - Hide and Seek

HOLLYWOOD UNDEAD - Another Way Out

SABATON - Resist And Bite

CELLDWELLER - So Long Sentiment

FIGHTNING KIND - Beginning Again

ASHES REMAIN - End Of Me

ICON FOR HIRE - Pop Culture

GHOST TOWN - You're So Creepy

THE QEMISTS - Anger

PAPA ROACH ft. SKYLAR GREY - Periscope

IMAGINE DRAGONS - Believer

ABINGDON BOYS SCHOOL - Howling (Darker Than Black OP)

TITAN SLAYER - Invictus

THOMAS BERGERSEN - Into Darkness

TWO STEPS FROM HELL - New World Order

TEZATALKS - Find Me

KYGO ft. SELENA GOMEZ - It Ain't Me

Pendulum, Zedd ft. Foxes, B. o. B, Rob Swire - Claritycraft

PANIC! AT THE DISCO - House Of Memories (Megamix)

JAEGER - Lights

Jaké to slastné kibicování.
A jaký byl váš duben? Minul vás apríl podobně jako mě (poněvadž mě minul, jinak byste o něm zajisté dohledali pár řádků)?