10 nejčastějších chyb začínajících pisálků

Zdravím a vítám vás u článku věnujícího se problematice, s níž se setkáváme takřka denně, ať už ve světe blogerském nebo vyloženě pisatelském, aniž bychom si to paradoxně nějak zvláště uvědomovali. Pokud chcete začít s blogem nebo psát povídky či příběhy, nestačí totiž jenom mít dobré nápady - musíte především vědět, jak je převést do psané formy, aby to za něco stálo. Proto se dnes budu zabývat těmi nejčastějšími chybami, kterých se začínající literáti dopouští. 

Úvodem podotknu, že nejsem žádný profesionál, ale vzhledem k tomu, že psaní se věnuji už nějaký ten pátek a za tu dobu jsem vyhrála několik literárních soutěží, si myslím, že nějaké ty zkušenosti jsem už přece jen stačila nasbírat a mé rady by tedy neměly být jen neužitečnými bláboly.

1. Promyslete si dopředu, o čem doopravdy chcete psát

Možná si říkáte, že tento bod je zcela zbytečné zmiňovat - jenže chyba! Jistě, pokud se člověk dá do psaní, nejspíš musí mít nějakou představu o tématu, kterému se chce v textu věnovat. Předem je ale nutné urovnat si v hlavě posloupnost děje, sepsat si kostru případně osnovu a až poté během psaní příběh rozvíjet a domýšlet detaily. 

Abyste pochopili přesněji, na co narážím, uvedu příklad: rozhodnete se napsat povídku o drakovi a zakleté princezně, kterou má za úkol vysvobodit chrabrý princ. Napíšete polovinu, ale potom vás něco napadne - princezna přece nepotřebuje prince! A tak jí přičtete k dobru nadpřirozené schopnosti. No dobře, ale co teď s drakem a princem, který ho chce zabít? Počkat, nový nápad! Princezna se zamiluje do draka a společně budou utíkat před princem, až se nakonec princezna se schopností spálit člověka pohledem utká s princovým mečem, ale aby to nebylo tak jednoduché, drak mezitím kdesi najde světelný meč a nakonec společně odletí kosmickou lodí...

Už rozumíte, co jsem tím myslela? Je tedy nezbytné si příběh promyslet už na začátku a hlavně se nesnažit do něj přidat úplně všechno - protože méně je někdy více.

2. A tak bil drak v jeskyni ůplně sám

Aneb nic nezničí příběh víc než pravopisné chyby. Z tohoto důvodu je nezbytné si domů pořídit Pravidla pravopisu, nebo při nejmenším požádat o pomoc strýčka googla. 

Vžijte se do role - když začnete číst povídku nebo narazíte na článek se zajímavým titulkem a v prvním odstavci narazíte na tři do očí bijící hrubky, tak ať je sdělení na sebelepší úrovni, kvůli těmto nedostatkům upadá. Já se přiznám na rovinu, že takové exempláře zkrátka a jednoduše vůbec nečtu.

3. Opakování je matka moudrosti... nebo že by ne?

Nad temným paloukem nastala tmavá noc a všechno postupně potemnělo. Opakování slov sice není tak velká chyba jako pravopisné hrubky, ale i přesto se jedná o nepříjemně rušivý prvek a především svědčí o autorově chudé slovní zásobě. Řekněte sami, co vám zní lépe - první věta, anebo: Nad ztichlým paloukem se rozprostřela rouška indigové noci a všechno postupně potemnělo. 

Pokud si nebudete vědět rady, vždy můžete přece sáhnout do seznamu synonym - a že jich každé slovo má hned několik.

4. Nevyzrazujte všechno hned

Napsali jsme si osnovu, máme nastudovaná pravidla, je tedy čas dát se skutečně do psaní. Ale pozor - nyní přichází kritický úsek. Začátky totiž neskutečně svádí všechno to nejlepší prozradit v několika prvních odstavcích. To je ale špatně. Zanechávejte náznaky a zasévejte ve čtenáři jiskřičky zvědavosti, ale to nejlepší si šetřete. Existuje však ještě druhý extrém - přesný opak, tudíž přespříliš natahovaný začátek, který od čtení tak akorát odpudí. Proto je dobré vydat se takovou zlatou střední cestou - ani příliš, ani málo.

5. Mezery v příběhu

Po slibném začátku se nám konečně rozjíždí zajímavá zápletka. Najednou ale dospějete do bodu, kdy vám do sebe jednotlivé části příběhu tak úplně nezapadají. Co s tím? Nejlepší řešení je to nějak zakamuflovat, oni na to ostatní přece nepřijdou. To ale není pravda! Čtenáři (povětšinou) nejsou hloupí a dost často bývají puntičkářští. Radši než zdlouhavě obcházet vzniklou problematiku, vraťte se v ději nazpátek a od určitého úseku děj pozměňte, abyste tak zabránili tomu, že zmiňovaný problém vznikne znovu. 

6. Myslet či nemyslet? To je oč tu běží!

Nemusí se to hned na první pohled zdát, ale přímá řeč hraje v příběhu opravdu velkou roli. Můžete vymyslet hrdiny se sebelepším charakterem, ale když úroveň jejich řečnického vyjadřování bude pod bodem mrazu, může celá scéna působit dojmem, že postavy ve skutečnosti vůbec nemyslí. A to je velice důležitý prvek, jelikož tím docílíte toho, že se budou zdát o to živější a reálnější.

7. Přetechnizované postavy

Když už jsem se pozastavila u těch postav, ještě vteřinu u nich zůstanu. Vaši hrdinové by měli být především lidští (pokud se samozřejmě nejedná o démona, chiméru nebo kdejakou další havěť). Častá chyba může být to, že autor se snaží vytvořit dokonalou postavu, jenže stejně jako člověk ani ona není schopna umět všechno. 

Řekněte sami, připadá vám reálná představa hlavní hrdinky s ohnivými vlasy, co je šlechtičnou, ale ve volném čase vymetá večírky a bojuje s roboty svýma laserovýma očima, dokáže vyčarovat portál do Země Nezemě a dokonce se zná i s anděly, ke kterým létá na návštěvy pomocí svých motýlích křídel, ale pozor - je to velice silná dívka, protože už jednou prodělala rakovinu. Uznávám, že ten poslední bod je nejspíš trochu morbidní, ale snad jste pochopili, jak jsem tuto problematiku myslela. 

Stejně jako u příběhu - nesnažte se do postav vecpat úplně všechno, co vás napadne. Nápady je nutné redukovat. Velice důležitá je uvěřitelnost jako taková.

8. Vyvarujte se zdlouhavým popisům

S tímto problémem máme zkušenosti asi všichni. Leckoho baví zdlouhavé popisy psát, ale jen málokdo je rád čte a tomu je nutné přikládat patřičnou váhu. Nemluvím teď jen o prostředí, ale především také o vzhledu postav. Kupříkladu pokud hlavní hrdinka nosí pořád stejné oblečení, stačí, když s ním čtenáře seznámíte jednou a dále popisujete šaty až při zvláštních příležitostech a ne pokaždé, jakmile si řeknete: hmm, už dlouho tu nebyl popis, tak sem jeden vrznu.

9. Odhadnout dobrou délku je hotové umění

Když čtete knihu, je délka kapitol vesměs jen o vizuálním dojmu, jelikož když vás četba baví, čtete stejně tak dlouho, dokud nezačnete klimbat - kapitola nekapitola. Podobné je to i s povídkami a dalšími literárními útvary. 

Pokud ale píšete článek na blog nebo do časopisu, je nezbytné odhadnout ideální délku. Když bude článek moc dlouhý a jednolitý, čtenáře to může odradit. Když bude moc krátký, obvykle se taktéž nejedná o žádnou výhru. V obou případech ale doporučuji zpestření zdlouhavého textu fotografiemi nebo ilustracemi.

10. Nedostatečnou sebekritikou si kopete hrob

A nakonec se dostávám k poslední části. Povídku, příběh, článek nebo případně knihu už jste dopsali a pochopitelně z toho máte velkou radost. Je ovšem nezbytné si uvědomit, že autor vůči sobě jen těžko dokáže být dostatečně objektivní a některé nedokonalosti záměrně přehlíží. Pokud tedy po sobě dílo čtete, snažte se na to jít s nadhledem a hodně do hloubky, ještě lepší než to je ale dát ho přečíst někomu jinému. Klidně dvou třem lidem, čím více názorů, tím lépe - každý máme nakonec trochu jiný vkus.

To bude ode mě pro dnešek vše.

Pomohl vám tento článek? 

Víte o nějakých dalších častých chybách?