5 největších chyb, když jdete na koncert

Nemyslím si, že byste se divili, proč nejsem aktivní. V září je to vždycky stejné - na člověka se valí milion věcí a povinností spolu s podzimními depresemi a neodbytnou tyrankou jménem škola. V těchto těžkých časech a velkých krizích je potřeba upínat se myšlenkami na pěkné zážitky, které člověku vlejí do žil trochu toho optimismu a větší chutě do života.

Jedním z takových směrů, jímž se můžete ubírat, jsou kupříkladu koncertové vzpomínky. A tak, když jsem nad tím jednou odpoledne přemýšlela, vzpomněla jsem si na svůj úplně první koncert a přehršel trapasů a chyb - vtipných i poněkud tragických - kterých jsem se onoho dne dopustila. Tehdy mě ani přinejmenším nenapadlo, že by se mi nějaká z těchto maličkostí mohla stát osudnou. Nikdo mi neporadil, co nedělat, co si vzít a co naopak raději rychle zahodit. Jak se říká, co si neuděláš sám, to nemáš, a tak jsem tu dnes s článkem, kterým se to pokusím alespoň symbolicky vynahradit tím, že varuji, případně pobavím, další duše a předvedu vám 5 největších chyb, kterých se můžete dopustit, když vyrazíte poprvé na koncert.

Kam se proboha ženeš? Půl hodina předem bohatě stačí!

Můžete si říkat, že tento bod je obecně známé moudro aneb kdo dřív přijde, ten dřív mele. Jenže to jsem si já říkala před lety taky - vlastně si to říkám pořád - a stejně jsem letos v březnu, když jsem jela do Prahy na Lindsey Stirling, tuhle naprosto začátečnickou chybu udělala. Myslela jsem, že na interpreta jako je Lindsey nebude takový nával a tím pádem mi postačí necelá hodinka předem. Pochopitelně nestačila. Vzhledem k tomu, že doposud mi moje propočty pokaždé vyšly, ani přinejmenším mě nenapadlo, že tentokrát bude něco jinak.

Lidé kempovali před vchodem snad už od rána a fronta se táhla kolem bloku do tvaru čtverce, myslím, že snad celou budovu dokonce obkroužila. Štěstí v neštěstí bylo, že když jsme se s kamarádkou zmrzlé na kost konečně dostaly dovnitř, zjistily jsme, že všechny ty návaly před námi zabraly galerie a balkony, zatímco kotel pod pódiem byl téměř prázdný.

RADA číslo 1:

Vždycky choďte radši dříve než později, a když si myslíte, že jdete dost brzo, jděte ještě dříve.

Blázníš? S podpatky budu vyšší a víc uvidím!

Vyšší budete a uvidíte víc, to je fakt. Jenže jak dlouho vám to vydrží? Maximálně čtvrt hodiny. Netýká se to ale jenom bot na kramfleku, ale obecně je hodně důležité zvolit správnou obuv a nepřihlížet jenom na estetickou stránku.
Největší problém nastává na festivalech a rockových koncertech, kde je člověk neustále v pohybu. Klidnější vystoupení nejsou tak náročné, ale i tak - když jsem byla před dvěma lety na Indile, stála přede mnou jedna mladší dáma, kterou jsem musela pro volbu bot vskutku obdivovat. Sama bych na nich nejspíš neušla ani krok. Nicméně několik minut poté, co koncert začal, jsem ji přistihla, jak si boty zoufá a po celý zbytek večera byla bosa (!). Přejdu-li k osobním zážitkům, já sama jsem si na svůj první koncert vzala kozačky. Bylo to v listopadu 2014, venku zima jako v márnici a mě ani nenapadlo, že by se mi v tom třeba mohly zapařit nohy. Taková muka si nedovedete představit! Nohy jsem měla v jednom ohni, čemuž příliš nenapomáhala ani vyvýšená podrážka. Další dva dny jsem nemohla kromě mluvení ani chodit.

RADA číslo 2:

Pohodlnost přebíjí vzhled. Alespoň co se obuvi týče.

Přece nebudu mrznout! Strčím tu bundu do šatny a po cestě zpátky si ji zase vyzvednu.

Nevím, čím to je, ale lidé mají takový nehezký zlozvyk - tudíž pořádat ty nejlepší koncerty převážně v zimě. Vzhledem k tomu, že obvykle trčíte dost dlouhou dobu venku, jednomu se nechce mrznout. A tak si vezme bundu, nejlépe rovnou péřovku a myslí si, že si ji uklidí do šatny. To samozřejmě může. Jenže než se dostane do sálu, všechna místa už budou obsazená. A vyzvedávání při odchodu? Co tak vídám ty kilometrové fronty, neumím si ani představit, jak dlouho bych na svůj milovaný kabátek musela čekat.

Nejlepší řešení je tedy nějaká skladná bunda, která se dá srolovat a strčit do batohu nebo pytle na záda. Sice si připadám jako z kreslené komedie, když spolu s každým výskokem cítím, jak pytel létá nahoru a dolů se mnou a naráží do dalších lidí, ale svůj účel zatím pokaždé splnil. A jestli to někomu vadí, může si vzít taky batoh - uspořádáme turnaj!

RADA číslo 3:

Na šatnu se nespoléhejte.

Vážně jsi vzal tu vstupenku? A je normální, že mají všichni jinou barvu?

Když jdete poprvé, podruhé, potřetí... pokaždé na koncert, je naprosto přirozené, že jste nervózní. Chraň vás ale bůh, abyste to na sobě dali znát! Když jsem ve svých čerstvých čtrnácti letech čekala frontu na Linkin Park, poskakovala jsem, drkotala zuby a hlavně - pořád něco žvatlala. Máš tu vstupenku? Vážně? I tu moji? A máš tu správnou? Proč mají všichni jinou barvu? Hele, támhle ti mají modrou a támhle zase bílou a my máme žlutou! Proč nikdo nemá taky žlutou?

Ona je to ohromná zábava, věřte mi - pokud jste v pozici pozorovatele. Tenkrát jsem byla ve Vídni a uklidňovala jsem se tím, že mi ostatní beztak nerozumí. Ale svět je malý a kolem nás v tu ránu stálo tolik chechtajících se Čechů, až byste ani nevěřili, že je to vůbec možné.

RADA číslo 4:

Svoje pochyby si nechejte sami pro sebe. Pokud jste si tu vstupenku doma dávali do kapsy, tak ji tam nejspíš pořád ještě máte - a pokud ne, jste lemplové.

No tak, v klidu, mám tam vepředu kámoše!

Kdo z nás nikdy nepředbíhal ve školní jídelně? Tudy se uhnu, tady se prosmýknu a je to. Na koncertě to ale nezkoušejte. Jinak odejdete o berlích. Předbíhat ve frontě před vchodem, v níž si každý střeží své těžce vydobyté místo jako ostříž, je hotová sebevražda a to mimo jiné i proto, že to nijak nezamaskujete. Pokud si pak odskočíte v sále na záchod nebo pro pití a budete se chtít probojovat zpátky na své místo vepředu, buďte raději připravení a nebo se domluvte se svým kolegou vepředu, aby na vás například mával a vy jste mohli říct: "V klidu, mám tam kámoše. Támhle, ten co mává červeným tričkem." Proč? Z jednoho jednoduchého důvodu - protože tohle vám možná projde. Jakmile se ale začnete probíjet jen se slovy "Mám tam kámoše." a na nikoho neukážete, může vás to dostat i do pěkné polízanice. Sama jsem několikrát byla svědkem začínající rvačky a v tom davu to vážně není nic, o co by člověk stál.

RADA číslo 5:

Mějte důkaz! Na imaginární kámoše se tady nehraje.

A co vaše zkušenosti a trapasy z koncertů?