Do Řecka autem? 1796 kilometrů v kapse!

Upřímně řečeno nevím, proč jsem to dodnes neudělala. Řecký ostrov Meganisi jsem přitom navštívila už loni v srpnu, ale doteď jsem se neodhodlala k napsání článku. Snad za to může čirá náhoda nebo možná skutečnost, že je venku pro jednou tak hezky - ať tak či onak, rozhodla jsem se to konečně napravit. Po poměrně krátkých diskuzích, které jsem vedla sama se sebou, jsem usoudila, že bude nejlepší celý zájezd rozdělit na dvě části. Už jenom sama cesta tam a zase zpátky by totiž vydala za samostatný cestopis.

Začínat se musí stylově, a tak i odjezd byl jedinečný. Chytila nás totiž abnormálně silná bouřka a blesky tak doslova létaly kolem auta, když jsme se spolu s posledními zavazadly pokoušeli naskládat dovnitř. Původně jsme měli v plánu vyrazit o něco dříve, ale právě kvůli těmto komplikacím jsme se nakonec ocitli na cestě až v osm hodin ráno. Google mapy tvrdí, že celá trasa by měla spolknout 1796 km a kolem dvaceti hodin jízdy. Co si budeme povídat, díky bloudění a objíždění se konečná čísla rozhodně o značný kus přehoupla přes osmnáct set kilometrů a doba dojezdu byla minimálně o čtyři hodiny delší.

R A K O U S K O

Zanedlouho jsme přejeli hranice a už jsme frčeli směr Vídeň. Jak už to tak ve všech pořádných hlavních městech bývá, stihla nás i menší kolona. Když pominu couvání na hranicích, větší srandu jsme si v téhle zemi užili až při cestě zpátky - to byla totiž fronta o poznání větší (snad kvůli nějaké nehodě nebo opravám na silnici), jako kdybychom za ten den už čekání neměli dost.

M A Ď A R S K O

Maďarsko je země nížin a kukuřice. S takovým vědomím jsem do tohohle koutu světa vjížděla a se stejným jsem ho i opouštěla. Možná tak akorát rozšířeným o poznámku, že tu nemají žádné pořádné záchody.
Většinou mi zdlouhavé cestování autem nevadí, protože se je pořád na co se dívat. V Maďarsku to vydržíte tak možná hodinu, než vás to začne k smrti nudit. Nic tady totiž není. Pořád stejné louky a pláně a dálnice. Dokázala bych vyjmenovat snad jen dvě věci, které se dají považovat za příjemné zpestření stereotypní krajiny. Zaprvé Balaton - ale z toho jsem viděla jen ukazatel. A zadruhé Budapešť - i v tomto případě jsme však jeli jen kolem.

S R B S K O

Tady to konečně začíná být pořádně zajímavé. Pusťme se do toho ale od začátku. Bělehrad. Do puntíku a do písmene splňuje definici hlavního města - tudíž hustý provoz a spousta lidí. Nenavštívila jsem sice centrum, ale i průjezd autem mi myslím postačil, abych si udělala patřičný obrázek. Určitě by se našlo pár zajímavostí - jako třeba mosty, které jsou v noci krásně nasvícené - ale vzato kolem a kolem bych tu nechtěla žít. Nehledě na to ukrutné horko.

S teplotou na tom bylo podobně Srbsko i Makedonie. V sedm hodin večer nám teploměr naměřil neuvěřitelných 39,5 stupně Celsia! A o tom, že vedra a sucha nejsou žádná legrace, svědčí i drobný požár, na který jsme cestou také narazili.

Srbsko se mi nevrylo do paměti hlavním městem, pestřejší, i když vyprahlou krajinou, dokonce ani migrujícími Turky a absencí parkovišť se záchody. Už do konce života zato nezapomenu na frontu, kterou jsme po cestě zpátky stáli na srbsko-maďarských hranicích, na něž jsme dorazili někdy kolem páté ráno.
Na mnohých internetových portálech na nás předtím vyskočilo echo, že čekání se - obzvlášť v téhle době, tedy na konci srpna, kdy se právě Turci vracejí z návštěv domů - může poněkud protáhnout. Nutno ovšem poznamenat, že internetová fóra neměla tak úplně pravdu. Nestáli jsme tam totiž čtyři hodiny, jak tvrdila - ale pět a půl. Ptáte se, jakou vzdálenost jsme za těch pět, skoro šest hodin urazili? Pouhé tři kilometry! Srbové se totiž rozhodli, že z osmi pruhů učiní funkčním jen jeden, do toho se ze všech stran ozývalo vzteklé troubení, ale lidé si nebrali servítky už vůbec v ničem - a tak z okének aut létala tu pet lahev, tam zase zkažený sendvič. V tom zmatku se objevilo i nejedno spící auto - totiž řidič, který si dal pětadvacet. A kdo by se mu divil?
Co si budeme vyprávět, podobný obraz z hlavy jen tak nedostanete. Obrovská hustota aut namačkaných na tak prťavém úseku, silnice plná odpadků, troubení, vedro a žádné záchody. Navíc člověk neměl kam jít - i kdyby chtěl od auta na chvíli odejít, jednoduše nebylo kam.

M A K E D O N I E

Makedonii jsem si představovala všelijak a zajisté to v určitých oblastech je krásná země. Cestou tam jsme ji však míjeli za tmy a o dva týdny později mi jen splývala v oblacích prachu, které jsem viděla z auta. Přesto jsem neodjela s prázdnou. Zážitky s makedonskými dálnicemi rozhodně stály za to.
V Makedonii si totiž nikdy nemůžete být jisti, zda ta prašná cesta před vámi skutečně je dálnice či nikoliv. Což zapříčinilo i nejedno zdržení, když nás navigace hnala po imaginární dálnici, která už sice byla zanesena v její paměti, ale makedonští dělníci se ještě neobtěžovali vzít do ruky lopatu.

Po dni stráveném v autě - a po tolika vysilujících zážitcích - na hranice přijíždíte už poněkud obezřetněji. A když na vás pak najednou promluví celník - který neumí ani slovo anglicky - rozhodně nečekáte, že z něj vypadne: "Gut Auto!"

Ř E C K O

Řecko jsem vždycky chtěla navštívit, a tak mě dost mrzelo, že celou cestu tam jsme urazili potmě. Jediné, co se mi tedy vrylo do paměti, bylo opuštěné parkoviště, po němž pobíhali a vyli kojoti - divocí psi, kteří mi snad sahali až po pás. Nakonec se ale ukázalo, že jsme měli štěstí. Vnitrozemí se totiž přímo hemží značkami "Pozor - medvěd!" a na toho jsme díky všem bohům nenarazili.

Odnesla jsem si z toho tedy dojem, že řecké vnitrozemí je jedna velká pustina. Jaké bylo moje překvapení, když jsme po cestě zpátky - tentokrát za dne - vyjeli z prachu do zelených hor?  Vážně, tolik zeleně bych tady rozhodně nehledala. Což se dalo koneckonců čekat, když je to domov proslulých Meteor.

Krom toho, že jsou zdejší lidé schopni za tak krátký čas postavit zbrusu novou dálnici, která vede skrz celé hory, jsou Řekové také opravdu vynalézaví, takže se nesmíte divit ničemu. Ani tomu, že z obyčejné silnice si udělají dálnici a z dvou jízdních pruhů jsou tak rázem čtyři. Ať to zní jakkoliv šíleně, tohle nepsané a nejspíš ne tak úplně zákonné pravidlo opravdu funguje - a značně zrychluje provoz.

Vraťme se ale zpátky k naší cestě tam. Po překřižování celého řeckého vnitrozemí skrz naskrz jsme přejeli přes most na ostrov Lefkada, konkrétněji do městečka Nidri, což je pořádně asi jediné místo, odkud se trajektem dostanete na Meganisi. A teď nastala další mela.
Jak se ukázalo, trajekty totiž jezdí jen párkrát za den v pevně stanovené hodiny (ráno, v poledne a odpoledne, plus minus jeden další, ale to je všechno) a lístky se dopředu nikde nekupují ani nezamlouvají. Jednoduše: kdo dřív přijde, ten dřív mele. Takže pokud nechcete riskovat, že se na trajekt nevejdete, musíte přijet s předstihem, což jsme také udělali - přesněji tři hodiny před odjezdem. Jenže jak se ukázalo, Řekové a organizace moc nejdou dohromady a nájezd v Nidri není žádné parkoviště, kam se před naloděním auta ustájí a posléze organizovaně vjíždí na trajekt. Tady totiž žádný plac není. Takže jsme museli zaparkovat na úplně jiné straně města a zbylé tři hodiny čekat v neskutečném vedru a vlhku - které, jak nám později řekla domácí, není vůbec obvyklé a i místní ho mají plné zuby - a to bez jídla, vody a po dvaceti hodinách jízdy prakticky bez přestávek naprosto vyšťavení.
I samotné naloďování na trajekt ale bylo k popukání - skoro to totiž vypadalo, že se na něj už nevejdeme! A to vše jen kvůli dvaceti minutám jízdy do "přístavu" Spartohori. 

Přestože jsme na konci cesty byli všichni neuvěřitelně vyčerpaní a na pokrajích sil, beru tuhle doslova denní cestu jako velké dobrodružství. Ve většině ze zemí, jimiž jsme projížděli, jsem byla poprvé v životě a rozhodně nemohu říct, že bychom se nudili. A co se naší konečné destinace týče - netřeba mluvit. O tom už se ale koneckonců dozvíte v dalším článku.

Co k tomu ještě dodat? Snad jenom to, že za bouřky jsme z domova odjeli a za bouřky jsme se zase vrátili - a přidali si k tomu ještě pár krup, kolon a pořádné dobrodružství.

>> Druhá část