Selátko

Literární soutěž, které se zúčastňuji každý rok a už tak nějak zpravidla, mi tentokrát se svým zadáním prózy ani za mák nesedla. Řekla jsem si, že je ale škoda letošní ročník vynechat úplně, a tak jsem pro změnu zkusila něco z trochu jiného soudku - tudíž poezii. Jak jste si možná všimli, občas nějakou tu báseň vypotím, ale nepovažuji to za věc, kterou bych řadila mezi své přednosti. Některé kousky se mi povedou více, některé méně a samotná přiznávám, že mě to občas tak trochu tahá za uši. Nicméně když už jednou něco takového poskládám dohromady, byla by přece věčná škoda to nikde veřejně nevystavit (asi si začnu dělat křížky, kolikrát za svoji blogerskou kariéru jsem už použila spojení: byla by přece škoda to nikde nezveřejnit).

Pro letošek jsem v soutěži šlápla trochu vedle - nevědomky jsem si totiž vybrala kategorii s největším zastoupením, v níž jsem pochopitelně neměla šanci obstát. I tak si ale myslím, že na to, jak zadání znělo příšerně (Slušná báseň o neslušné věci), z toho nakonec vylezlo něco, za co se nemusím schovávat pod postelí studem. Nebo ano?

SELÁTKO

Velká modrá kukadla,

do duše prý zrcadla.

Kulaťoučké tvářičky

a v nich samé ďolíčky.

Říkali mu zakrátko:

„To je krásné děťátko!“

Avšak v jednom otupěli,

když ruce jeho opomněli.

Ale ouha! Jak čas běží,

zlozvyk překoná se stěží.

Než se lidé nadáli,

stěží by ho poznali.

Doma nebo ve škole,

u stolu či tabule,

křičí na něj zase:

„Nešťourej se, prase!“

Prst sem, ruka tam,

že já ti tu namrskám!

Do nosu jak rypadlem,

dovnitř, sem a zase ven.

Neposlechne, ne a ne,

až ho bolí kebule,

když ho honí s vařečkou

a vyhrožují česnečkou.

Neuvěří, jak čas plyne,

stává se z něj nevídané

a krásné malé děťátko

promění se v selátko.

A tam, místo nosánku,

má v obličeji kudlanku!

Přiznávám se, že jsem trochu popustila uzdu cenzuře. Poslední dobou ale docházím k závěru, že mě to o to víc baví.