Hlavní je úhel pohledu

Opět zdravím těch pár zbloudilých duší, co se zde stavily a zároveň vás vítám u nového - tentokrát "deníčkovského" - článku. Čas letí neúprosně rychle, mám pocit, jako by to bylo včera, co jsem sepisovala souhrn měsíce října a najednou je tu konec listopadu. Ani dnes jsem ale neměla problém dát dohromady pár zajímavých událostí a mezníků - i tento měsíc byl totiž doslova napěchovaný k prasknutí a pro prosinec to zatím nevypadá o moc jinak. Což je ale dobře, protože žijeme jen jednou a plýtvat časem, kterého se nám dostalo, je dle mého skromného názoru jeden z největších hříchů, kterých se člověk může dopustit. Je to přeci dar a dárky se nezahazují.

Dost už ale řečí, pokud jste alespoň trošku zvědaví, jaký byl můj listopad, určitě neváhejte a pokračujte i dál ve čtení!

Stověžatá kráska

Vzhledem k tomu, že každý pomalu ale jistě stárne a ani já nejsem výjimkou, je potřeba starat se o mnoho věcí navíc. Jednou z příjemných věcí je kupříkladu i výběr taneční obuvi. Bydlím v malém městě, kde se kvalitní věci tohoto typu shánějí jen velmi těžko, a tak jsem se nakonec s famílií rozhodla vydat do hlavního města - naší stověžaté Prahy - a nákup spojit s návštěvou zoo, v níž jsme už dost dlouho nebyli.

Boty jsem si našla díky kamarádce, která bývala dříve profesionální tanečnicí a doporučila mi Hellera. Sice jsem se plácla přes kapsu, ale boty jsou vážně krásné, měkké a pohodlné. Jelikož mám ale tak malou nohu, že i nejmenší číslo na obchodě mi bylo velké, muselo se přiobjednat ještě menší, které bylo k mání asi až o dva týdny později. Teď už mám ale boty doma a jsem moc spokojená - ještě se v nich tak naučit chodit.

Po návštěvě obchodu jsme si došli na oběd do Výtopny. Jak to charakterizovat? Hodně drahé, hodně přeplněné, ale zajímavý zážitek a dobré jídlo. Dopoledne se strhla nepříjemná sprška, ale při návštěvě zoo naštěstí odezněla. Opět jsem se utvrdila v tom, že naše zoo je právem jedna z nejhezčích. Na tomto výletu jsem se také rozhodla, že se budu zaučovat ve focení Nikonem. Co vám mám vykládat, nic extra to nebylo, ale pár pěkných fotek by se nakonec snad našlo (šelmy o kousek níže sice nejsou zrovna příkladem kvalitní fotky, ale z nějakého záhadného důvodu jsme si nemohla odpustit je sem dát).

  

Jsme prostě svoji

Ani o mém společenském životě se nedá říci, že by nebyl pestrý. Za poslední měsíc jsem opět vyrazila dvakrát do kina. Jednou to bylo s rodiči na Spectre a podruhé koncem měsíce na Victora Frankensteina s přáteli. S nimi jsem také zavítala do zdejšího Britského centra (na přednášku jedné Češky/Slovenky, která se přestěhovala do Kanady) a na oslavu do pizzerie - proč se neulít z odpoledního vyučování, že? Radši se půjdu najíst, než abych tvrdla ve škole navíc. Už jsem si zvykla, že nám mění rozvrh o půlnoci, ale měnit ho přes den, to už je moc i na mě. Jestli se tohle děje na všech školách, tak tedy nechápu, jak je možné, že tohle školství ještě dýchá. 

Naše třída si od loňska založila jednu tradici - tzv. pyžamový den. Ani letošek nebyl výjimkou a tak jsme si minulý rok zopakovali. Trochu mě zklamalo, že zhruba polovina třídy se na to vykašlala, ale i tak - když budete celý den po chodbách potkávat lidi v pyžamu, musí to být funny.

Píšeme, píšeme až se upíšeme... hlavně ne ďáblu!

Doslova na poslední chvíli za námi jednoho dne přišla naše češtinářka se zoufalým přáním, zdali se nechceme zúčastnit literární soutěže k výročí města. Téma bylo naprosto stupidní (asi jako naše učitelka) a času směšně málo. Řekla jsem si, že to nechám pro tentokrát být, mám práce přece dost. Co se ale nestalo - přišla jsem domů, popadla mě tvůrčí múza, za půl hodiny jsem cosi sepsala a odeslala. O pár dní později jsem se dozvěděla, že jsem vyhrála. Je to vcelku paradox, ale rozhodně si nestěžuji. Na začátku druhého týdne v listopadu jsem pak společně ještě s kamarádkou vyrazila na vyhlášení. Moderátor mi pochválil oblečení (neptejte se proč) a já si přebrala diplom s cenou. Bylo nám sice slibováno víc, ale i pětistovka do knihkupectví se rozhodně neztratí.

Když jsem pak vyrazila do Kanzelsbergera na nákup, ještě jsem si snad nikdy vybírání věcí tak neužívala. Byl to skvělý pocit - vědomí, že si to mohu pořídit za vlastní úsilí a konečně všechna ta námaha za něco stojí. Koupila jsem si knížku Skleněný trůn, po které už dlouhou dobu pokukuji a moc se těším, až jí začnu číst. Do zbytku se mi pak vešel Malý princ + nějaké drobnosti jako pilot a tak dále.

Když už jsme pak u těch nákupů, už se mi díky bohu podařilo sehnat většinu vánočních dárků. Jak to zařídím doma, to ještě nevím. Vzhledem k tomu, že nikdo nic nechce a mě dochází inspirace, tak to letos možná úplně vypustím. Když už jsem ale byla nakupovat pro ostatní, nemohla jsem si odpustit neudělat si taky radost a tak jsem zašla po dlouhé době do tvořilky, z níž jsem samozřejmě neodešla s prázdnou.

Nevím, co se mi stalo, ale koncem měsíce mě popadl takový záchvat - snad to byla zuřivost, snad nuda - a napsala jsem člověku, o kterém jsem si myslela, že už ho nikdy v životě nekontaktuji. Chtěla jsem si asi hlavně dokázat, že moje volba byla správná a jemu dát konečně najevo, co si myslím. (Pokud zmíním slovo zkratka, řekla bych, že i za pár let budu vědět, o koho se jedná). Jak to dopadlo? Utvrdila jsem se v tom, že jsem se nespletla. Nakonec jsem ráda, že jsem to udělala. Teď už má moje svědomí konečně pokoj.

Vlastně je to všechno jen o úhlu pohledu. Člověk musí umět s ním manipulovat, aby ho dokázal v různých situacích správně pootočit. A víte vy co? Tahle hra mě baví. Život mě baví.

A jaký byl váš listopad? 

Vyjeli jste někam na výlet? 

Řešíte už vánoční dárky, nebo to necháváte až na poslední chvíli?