Kapesní průvodce

Zdravím pár pravidelných čtenářů a v dnešním článku vám přináším jednu z mých starších básní. Před nedávnem jste se zde mohli setkat s povídkou jménem Bezbarvý svět. Stejně jako s ní, i s touto básní jsem se účastnila téže soutěže, ale bohužel bez úspěchu. Vzhledem k tomu, že i tohle krátké dílo mi dalo drobet práce, přišlo mi škoda ho nezveřejnit alespoň tady. Báseň se jmenuje Kapesní průvodce, psala jsem ji o letních prázdninách na chalupě (byla to taková vteřinová múza, jinak básně zásadně nepíšu a psát ani neumím) a je o... no, to si už zjistěte sami.

Pokud jste zvědaví, určitě pokračujte ve čtení a já budu jedině ráda, když se se mnou podělíte o svůj názor (ať už je jakkoliv negativní - nevadí, poněvadž chybami se člověk učí a já bych se moc ráda přesunula na pokud možno nejvyšší úroveň, co jen půjde).

Přes palouk a zase zpět, 

rychlostí světla proletět,

 ukážu ti celý svět, 

tak pojď chvíli posedět. 

Ze zavřeného okna pohlédni, 

a na pohovku usedni. 

Všechny trable za sebou nechej 

a jen v klidu teď poslouchej, 

jak příběh ti vyprávím, 

s místy, o nichž tajně sním: 

O Velké zdi v Číně,

o francouzském víně, 

o býcích ve Španělsku, 

o olivách v Řecku, 

přes holandské tulipány, 

po skotské kostky, co nosí páni, 

k velkým tureckým turbanům, 

o nichž zdá se grónským medvědům, 

o gejšách v Japonsku, 

a kukuřici v Maďarsku, 

o egyptských pyramidách, 

i italských těstovinách, 

o horké africké Sahaře, 

o lemurovi, co běhá po dvoře, 

o hobita zakopnu na Novém Zélandu, 

v USA pocítím vybojovanou svobodu, 

oběhnu celou deštivou Anglii, 

a rozloučím se s klokanem v prérii. 

Ale jen tady, 

v křesle znova, volaje: 

„Konečně cítím se zas doma!“ 

A v tom to přece je!