Praha přivítala Three Days Grace s otevřenou náručí

Psalo se 24. ledna 2016 – pro někoho možná docela obyčejný den, ale pro mě znamenal něco, na co člověk jen tak nezapomene. Teprve podruhé v historii k nám totiž zavítali kanadští Three Days Grace a že jsme je všichni očekávali s otevřenou náručí naznačuje i fakt, že vstupenky do klubu Roxy byly vyprodány do tří dnů a kvůli velkému zájmu se tak koncert nakonec přesunul do Malé sportovní haly, která byla též vyprodána. Jako předskokani pak účinkovali angličtí We Are The Ocean. A jelikož pro mě TDG znamenají ohromě moc, nemohla jsem si samozřejmě tuhle událost nechat ujít, už proto, že loňský Rock For People se pro mě stal nedostupným územím. Jak nakonec koncert dopadl? Čím mě překvapili, čím předčili má očekávání? Čtěte dál a dozvíte se více!

Three Days Grace v Praze při Just Like You

Přesně načas na stage vstoupila předkapela We Are The Ocean. Jedná se o kapelu původem z Londýna hrající jakýsi rock/post-hardcore. To mě docela překvapilo vzhledem k tomu, že TDG jsou hard-rocková skupina a taky zklamalo, jelikož jsem našla snad jen jednu písničku, která by se mi od nich líbila.

První skladba, kterou zahráli, zněla slibně. Další ale působily úplně stejně, až začaly dokonce i splývat. Akustika pokulhávala, zpěv byl nevýrazný. Tuto skutečnost fanoušci přivítali poněkud všelijak a ostýchavě. Navíc zpěvák - Liam Cromby - připomínal Kurta Cobaina u táboráku, který žunká a vychvaluje české pivo a lidi se chvílemi hlasitěji smáli, než zpívali. Liam se ale nedal odradit a snažil se dav rozproudit, komunikoval a na chvíli se mu podařilo ho vážně i rozezpívat, ale osobně si nemyslím, že by sklidili nějak převratný úspěch. 

Ke konci zahráli mou jedinou oblíbenou píseň Good For You, ta zněla dobře, ale docela by mi stačila jako jediná. „Připadají mi jako kapela, co si hraje na kapelu.“ – teď cituji mého otce a musím mu dát zapravdu. Někde na maloměstském festivale by zazářili, ale mě zkrátka jejich repertoár nesedl. Na druhou stranu, živě jsem dokázala strpět to, co bych normálně poslouchat vůbec nedokázala. Po tři čtvrtě hodině dohráli a posléze následovaly půlhodinové přípravy.

We Are The Ocean v Praze

Když se konečně rozlehl řev a na pódium vstoupili první členové Three Days Grace, uvažovala jsem, jestli ještě stále nejsem jaksi malátná a ve snu. Jakmile se ale na parket vřítil Matt Walst, málem jsem z toho omdlela (a to teď mluvím naprosto seriózně). Matt, konec konců stejně jako i ostatní, od první vteřiny až do samého konce vkládal do vystoupení  přímo nepředstavitelnou energii, kterou doslova celou halu rozzářil, komunikoval s námi fanoušky – ať už slovně nebo gesty jako je vyplazování jazyka  a všechny možné i nemožné škleby, a když kapela zahájila koncert písní I Am Machine z nového alba Human a navázala peckou Just Like You, což je pro změnu naopak jeden z nejstarších kousků, kotel se velmi rychle dostal za bod varu. 

Dlouho na sebe nenechaly čekat ani další slibné libůstky z nového alba, jako je Human Race, Painkiller, So What nebo Fallen Angel, u kterých publikum hromadně propuklo v jásot. Ze starších songů zazněla kupříkladu i parádní Home, procítěná Pain, bojovné Animal I Have Become, Break, Riot a The Good Life, The High Road a Chalk Outline. Jak se ale dalo očekávat, asi největší úspěch sklidily legendární písně I Hate Everything About You a Never Too Late, které můžete znát v podání o nic méně legendárního bývalého zpěváka Adama Gontiera. Matt na sebe vzal těžké břemeno, ale hravě si ho přehodil přes záda a zpíval naprosto dokonale, čímž přesvědčil mě a troufnu si říci, že i všechny ostatní v sále, že právě on je ta pravá náhrada, že právě on odstartovat novou éru Three Days Grace a my již nemáme žádné právo ho označovat za pouhou „náhradu“, ale jen a pouze jako skvělého nového zpěváka.  

Když potom přišlo parádní sólo na bicí a o něco později na klávesy, ze kterých se rozezněla melodie Pochodu Impéria ze Star Wars, myslela jsem, že tam vletím a už je vážně všechny obejmu a políbím!

Akusticky ani nikde jinde nemohu zmínit jedinou chybu. Zvuk byl skvělý, instrumentály a zpěv též, setlist naprosto perfektní. Matt se dokonce asi dvakrát pokusil protlouci do publika, bohužel ani jednou se nedostal dostatečně daleko, abych se k němu přiblížila na dosah. To vše v kombinaci se zdejší nepopsatelnou atmosférou vedlo k tomu, že skupina sklidila obrovský, ačkoli nikoliv nečekaný, aplaus.

Po časném skončení koncertu jsem se domů vrátila někdy okolo jedné hodiny ráno druhého dne, úplně vyšťavená a na pokraji zhroucení, pořád ještě mě bolí celé tělo, ale zato se cítím nepředstavitelně šťastná. TDG byli naprosto úžasní, rozhodně se jedná o den, který až do konce života nezapomenu. Teď už jen doufejme, že jejich "Prague, you guys are crazier than crazy, but we like it! See you next time!" u posledního příspěvku mysleli vážně a brzy je tu opět přivítáme!