Co když jsem bláznivější než bláznivý?

Leden 2016 byl pro mou osobu jednoznačně a především ve znamení Three Days Grace. Již od Vánoc jsem se nedočkavostí třásla a ještě stále jsem nadšením celá bez sebe z uplynulého koncertu. Jak by řekl lajk, jsem úplně mimo, ale strašně šťastná.
Abych ale ostatním událostem nekřivdila, za tento měsíc se samozřejmě událo ještě mnoho dalších věcí; přes úlety, trapasy, vysvědčení až po kulturu. Poslední dobou je veškerý můj volný čas napěchovaný přímo k prasknutí, pojďme se tedy konečně podívat, co všechno se vešlo do letošního ledna!

Některé věci se nezapomínají

Že čas plyne, že stárneme strašně rychle a že ještě rychleji zapomínáme, to je skutečné. Jenže na některé věci a lidi zkrátka zapomenout nemůžeme, ať už je to v dobrém nebo špatném slova smyslu. O tom mě přesvědčilo i mé nedávné setkání s kamarádkou, s níž jsem se neviděla snad čtyři roky. Naštěstí se ale jednalo o ten první případ. Je až neuvěřitelné, jak to všechno, co jsme spolu prožily, co se mi doposud jevilo jen mlhavě, se mi začalo zase živě promítat před očima, když jsme strávily odpoledne chlácholením, poptáváním se a líčením všeho, co se za ty dlouhé roky změnilo a co zůstalo stejné. Moc ráda na ty okamžiky vzpomínám.

Stejně ráda se ale vracím k současným událostem, jako je třeba letošní Den otevřených dveří pořádaný naší školou. Účastnila jsem se jen kvůli lepší známce, ale čekání jsme si společně s dalšími přáteli zpříjemnili v naší již důvěrně známé čajovně. Jen jsme tam tak seděli, popíjeli Vodní vílu, občas si přikousli Chalvy a mluvili a mluvili a mluvili.
Krom toho jsem si pak spletla kapitána Nelsona s Morganem a náš angličtinář to musel jít vyslepičit snad všem učitelkám, které potkal - pokaždé se stejnou mírou nadšení. Inu, na to každopádně jen tak nezapomenu.
S jinými než kladnými vzpomínkami se nevracím ani ke dni, kdy jsme se rozhodli podruhé zajít na brusle. Měla jsem sice nataženou nohu z koncertu a vykloubené rameno, ale stálo to za to. Nejdřív mě popadl histerák, když jsem si zabouchal skříňku a nikdo jí nemohl otevřít. Chvíli jsem běhala od čerta k ďáblu, ale nakonec se jí podařilo doslova vyrazit. Když jsem se pak rozjezdila, rozhodla jsem se dělat machra: opřela jsem se zády o mantinel, ledabyle přehodila ruce, překřížila si frajersky brusle a že bude po očku mrkat na kolemjedoucí. Nemohlo to dopadnout jinak, než že jsem se zčistajasna se strašlivým zaduněním svezla jako pytel cementu na led. Pozornost jsem ale rozhodně přitáhla - kamarádka se ještě dlouhé minuty na to popadala za břicho.

Co když jsem bláznivější 

než bláznivý?

Řekněme si to upřímně, když jsem šla poprvé na koncert, což byly mé lásky Linkin Park, několik nocí předem jsem nespala, onoho dne jsem nemohla pozřít ani sousto, ani lok a bylo mi hrozně špatně. Tehdy se to stalo a to samé se opakovalo i před týdnem (dnes je tomu přesně týden skoro na hodinu přesně), ačkoliv se jednalo už o můj třetí koncert. Když jsme pak před Prahou narazili na havárku, v hlavě mi začala hlasitě vybrovat červená kontrolka: 

Vsadím se s vámi o co chcete,
že tohle byl Mattův výraz, když v publiku zahlédl mě!

Co když přijedeme pozdě? Jedem na správné místo? Vzala jsem lístky? Co když jsou neplatný? Pustí nás dovnitř? Musím být vepředu. Co když nebudu vepředu? A tisíce dalších otázek mě začalo v tu ráno zžírat.
Naštěstí jsme dorazili včas, vystáli jsme si půl hodinovou frontu, pustili nás dovnitř a dokonce jsem zabrala naprosto úžasné místo uprostřed asi tři možná čtyři metry od pódia a navíc poblíž jakéhosi stupínku (kterým byly zakryty kabely), takže jsem i se svou výškou viděla, což byla naprostá bomba.
Co se týče samotného koncertu, na to momentálně nemůžu najít ta správná slova. O tom, že tahle noc bude nezapomenutelná, naznačoval už fakt, že onoho dne byl úplněk. Ráno ho pak potvrzovaly i modřiny, natažené končetiny a naprosto nepochopitelný pocit opilosti a nepoužitelnosti (zkrátka příliš mnoho štěstí v jednom okamžiku). Přečíst si rozsáhlou reportáž, jste měli možnost již den poté. Já jsem stále ještě víc než nadšená a pořád nějak nemůžu pochopit, jak je možné, že když se Matt Walst objevil pět metrů ode mě, skutečně jsem neomdlela. Ze všech úhlů pohledu naprosto nezapomenutelné a osobně doufám, že to nebylo naposledy, kdy jsem se s nimi setkala.

Bez školy nežiješ... nebo že by jo?
Studium na mě tenhle měsíc působilo tak nějak všelijak - uzávěrka známek, přitom už se vlastně nemusím učit, ale když se to nenaučím, bude průser... no, znáte to. Navíc, jak jsem se už zmiňovala, z TDG jsem byla poslední týden slušně řečeno mimo, takže pondělí jsem prospala, další den se málem pohádala s chemikářkou (respektive ona vypadala, že mě chce vyhodit z okna), v jídelně jsem dostala do hlavy tácem a když jsem večer napouštěla vanu, po čtvrthodině uvažování *proč ta voda vůbec nepřibývá?* mi došlo, že jsem nezandala špunt. Abych ale na školu nevrhala jen špatné světlo, není to tam vždycky nejhorší.
Například se mi už zase rozšířily zaostalé kulturní obzory. Poprvé to bylo zhlédnutím jakési erotické komedie s drobet pochmurnějším koncem, ale i tak jsem se takřka nonstop popadala za břicho - i když ono není zas tak těžké mě rozesmát, ke štěstí mi stačí málo. Později jsem pak se školou zavítala na prohlídku zákulisí našeho místního divadla. Sice jsem čekala něco trošku jiného, ale i tak mě průchod rozbordelenými šatnami a setkání s herci, kteří konstatovali: "Jé oni tu jsou děti a my ze sebe děláme šašky!" při nejmenším potěšilo a připíšu si tenhle zážitek na seznam vydařených exkurzí.

Výhled na Tauplitz

A nyní přecházíme v současné době asi k nejdiskutovanějšímu tématu - vysvědčení. Nebudu chodit okolo horké kaše, jsme dospělí, takže nehodlám zmiňovat záležitosti typu, že se nechci vytahovat a naopak, jednoduše říkám, že jsem spokojená. Mám jen dvě horší známky a z toho jedna mi utekla o půl  vlásku (a to doslova - chybělo mi půl bodu). Od konce minulého roku jsem si přilepšila, celkově mám lepší známky a z učení i drobet lepší pocit. Sice je to makačka a někdy mám vážně pocit, že nad knížkami trávím mládí, ale tak už to chodí a přiznám to klidně otevřeně, protože bez toho prostě test dobře nenapíšete - pokud nechcete opisovat, což vás ale dřív nebo později doběhne. Po předání vysvědčení jsme se už tradičně rozhodli vyrazit do naší oblíbené italské cukrárny (drahá, ale výborná). Jaké bylo naše překvapení, když jsme se před vchodem dozvěděli, že je zrovna v rekonstrukci. Naštěstí se ale problém vyřešil a tak jsme nakonec skončili na jiném místě, ale našim záležitostem posloužilo takřka stejně dobře.
Na konci týdne jsem byla po dlouhé době u kadeřnice a vzhledem k tomu, že jsem měla jednou za uherskej rok upravenou hlavu, nenapadlo mě nic lepšího, než na ní hned druhého dne nasadit helmu. A tak jsem si letos konečně i zalyžovala. Bylo teplo a vcelku pěkný sníh, akorát já jsem si nedala říct a ze začátku to přehnala v boulích (ne že by se dalo jet jinudy) a tak moje záda teď trpí.

Plná taška

Nebyla bych to já, kdybych si za celý měsíc nepořídila vůbec nic nového. Proto jsem k článku musela připojit i tuto část.

Čelenky sice moc nenosím, ale z nějakého důvodu jsem si hrozně dlouho chtěla nějakou koupit a tahle se přímo sama nabízela. No nemyslíte?

Diář jsem si nikdy nevedla a začátkem ledna jsem si řekla, že takhle už to dál s mojí administrativou nejde. Když to vezmu z trochu jiného soudku, víc jak měsíc jsem čekala až vyjde druhý díl Skleněného trůnu, do něhož jsme se absolutně zamilovala, a tak jsem teď přímo nadšená, že už ho mám doma. Půlnoční koruna má ale jednu obrovskou vadu - je šíleně návyková.

Ze Zootu jsem si objednala tohle japonské tričko, které mě přímo očarovalo. Když přehlédnu, že bylo ve slevě, je na omak hrozně příjemné a poměrně široké, což mi přesně vyhovuje.

Vzhledem k tomu, že mé současné brusle se ukázaly jako značně nefunkční (a mě přišlo zvláštní, proč mě z nich tak tlačí nohy), byla jsem si dnes vybírat nové. Paradoxně jsem si tyhle zkoušela jako první, ale po nich ještě asi dalších patero, což mě málem zabilo.

Taktéž jsem zjistila, že mám jen rukavice s ustřiženými prsty, proto jsem začala shánět nějaké normální. Tyhle jsou z Intersportu zlevněné z čtyřstovek na nějakých 280 Kč a jsem z nich hrozně unešená.

Před chvílí se slavil Silvestr a Nový rok, teď mám za sebou spoustu věcí, které jsem celé týdny nedočkavě vyčkávala. Vzato kolem a kolem tohle byl vážně vydařený měsíc. Občas je svět šílený. Proto lidé musí být taky šílení. A víte vy co? Je to k popukání! 

So what if I'm out of control - maybe that's what I like about it!

A jaký byl váš leden? 

Vyrazili jste už na lyže? Jak dopadlo vysvědčení?

Pokud budete mít chvilku času, ocenila bych, kdybyste ji věnovali tomuto malému dotazníku, který mi pomůže vylepšit blog. Předem děkuji.