Přestupný rok

To nám to letí, že ano? I přestože máme letos přestupný rok a měsíc únor byl tak hodný, že nám věnoval celý den života k dobru, stejně se uchýlil ke svému konci nějak strašlivě rychle. A jak tomu už tradičně bývá, je načase si ho patřičně zrekapitulovat.
Co se mi za únor přihodilo? Kam jsem se podívala a co mám nového? To a mnohem více se dozvíte v pokračování článku!


Škola, škola... aneb jaderný výbuch!
Jeden by si myslel, že po vysvědčení by nám mohla být věnována alespoň kapka volna. Jak naivní to předtucha. Pokud jsme nějaké volno vůbec měli, netrvalo ani týden a následně se můj život ubíral tempem: tak dneska to jsou čtyři testy, zítra tři a ve čtvrtek zase tři a jedno zkoušení. Poslední dobou mám pocit, že se všichni zbláznili. Nakládají na nás toho strašně moc, a pokud si chce člověk vymezit i nějaký osobní prostor a věnovat se koníčkům a mimoškolním aktivitám, dá se to stíhat jen vážně těžko. Opravdu mám docela podezření, že učitelé nejsou lidi, ale naprogramovaní droidi nebo ještě něco horšího. (I když, co je horšího, než když vás učí droid, že?)
Přitom ze začátku to vypadalo docela nadějně. Kupříkladu nám bylo oznámeno, že pojedeme na exkurzi do jaderné elektrárny - samozřejmě všichni předpokládali, že se už nevrátíme, bohužel radiace, která do nás nalítala, byla tak zanedbatelná (akorát někteří mí spolužáci mají tři uši, na chodidlech místo palců oči a jiní zase deset prstů na každé ruce, ale to se dá přehlédnout), že se nakonec původní plán nekonal. Jaká škoda. To všechno bylo způsobeno tím, že dovnitř elektrárny nás nepustili (na což jsem se vcelku těšila) a skončili jsme jenom v infocentru, které spíš než jako infocentrum jaderné elektrárny připomínalo přístěnek postgotického hradu. A že bych prohlídku uvítala tak desetkrát kratší, to snad ani nemusím zdůrazňovat - byla to přece jen školní exkurze.

Ale jak už konec konců zmiňuji skoro v každém deníkovém zápisku, každá věc má svůj rub a líc, všechno zlé je pro něco dobré a bla bla bla. A speciálně existují i okamžiky, které jinde než ve škole zaručeně nezažijete. Je docela běžné, že vám čas od času zakručí v břiše, že. Neměli jste svačinu nebo oběd, však to všichni známe. Ale jenom tady se vám může stát, že zakručíte zrovna vedle vašeho angličtináře, který rázem začne rozebírat, jak stejně jako vy neměl svačinu, ale nekručí mu v břiše, a jak mu kručí v břiše jedině tehdy, když asistuje při maturitě. A teď mi řekněte - může se vám tohle stát někde jinde než ve škole a někomu jinému, než jsem já?

Někdy život není jako peříčko
Nedávno jsem takhle šla po ulici a chtěla si přečíst její název. Říkám si, je to ale zvláštní, že je pod ní napsáno 96, když ještě minulý týden tomu bylo jinak. Přiblížila jsem se o metr (no dobře, tak asi o deset metrů) blíž a došlo mi v čem je potíž - ve skutečnosti je na ní totiž napsáno 58. A tak nějak to začalo. Teď už je pro mě denní chléb, že jakmile nastane šero, vidím tabuli rozmazaně a písmena na delší dálku mi taky splývají. K očaři se ale nechystám - ještě by mi dal ty brejle, že jo. A co potom?
Navíc doma je poslední dobou čím dál tím víc a víc třaskavo. Už nejsem malá, abych si myslela, že každodenní hádky mezi rodiči jsou normální. Že podobné výstupy se čas od času dějí v každé rodině. Poslední dobou stále nabírají na intenzitě a vzkvétají na naprostých banalitách, jako je třeba to, že někdo dostal o krajíc chleba více než druhý. Absurdní. Aby toho pak nebylo málo, rozhodli jsme se rekonstruovat kuchyni - a u nás jakmile se něco přestavuje nebo předělává, létají jiskry ze všech oken, komína a přísahala bych, že snad i ze záchoda (teď mluvím naprosto seriózně). Za minulou sobotu se podařilo, aby otec dostal dvakrát ránu proudem a ještě hlavou rozbil lustr. No a na koho jiného by mohl asi tak shodit vinu? Samozřejmě na nás. Já se ještě tak můžu zavřít v pokoji a v nejhorších chvílích nevystrkovat nos ven, ale někteří nemají takové štěstí. Mamka je vážně hrozně skvělý člověk, poradí si snad v každé situaci, a i když se jí něco nepovede, dokáže se tomu posléze zasmát. Teď je na ní ale kolikrát vidět, jak už toho všeho má vážně dost. A já nevím, jak bych jí mohla pomoct, protože můj zásah akorát všechno zhorší. Dříve bych nad tím snad mávla rukou a řekla si, však ono to jednou přejde. Jenže teď už vím, že nepřejde.
No, to máte jen tak, abyste mě mohli peskovat, že jsem vám zkazila náladu. Uuups.

Konečně volno

Díky bohu jsem se koncem měsíce i já dočkala prázdnin. A rozhodla jsem se využít je velice prakticky - číst, psát, jíst, spát, korálkovat a poslouchat hudbu. A zase jíst. Bohužel se ukázalo, že devět dní volna ve skutečnosti díky návalům učiva nebude devět dnů volna, ale i tak se naštěstí prostor našel. Od začátku roku jsem začala hodně číst, za dva měsíce jsem přečetla zhruba deset knih - já, která dříve přelouskala pět knih za rok! Taky jsem konečně trochu pohnula se svým "projektem" - z 80 stran jsem ho zatím vytáhla asi na 130, což je podle mě docela slušné. Jestli vytrvám, mohla bych být do konce letních prázdnin hotová a to by bylo vážně super.

Mimo jiné jsem se také po dlouhé době začala opět věnovat korálkování - věnovat, tzn. navlékat častěji než jednou za tři měsíce. Začátkem února jsem navštívila můj oblíbený specializovaný obchod právě na korálky a přinesla si domů spoustu věcí. Tento týden, když jsem mamce slíbila, že jí udělám čelenku, jsme společně vyrazili na nákupní výlet ještě jednou. Co vám mám vykládat - jsem v sedmém nebi, protože jsem neplatila já a dostala jsem příspěvek na absolutně luxusní korálky, ze kterých si hodlám udělat nějaký pěkný náhrdelník ke společenským šatům.

Sice mají na sobě místo IV napsáno IIII, ale řekněte - kdo by nechtěl takové kouzelné hodiny?!

Na poslední návštěvě jsem si koupila tři základy na čelenku, dva balíčky bílých perliček, velké černé rokajly + sem tam nějaký broušený korálek a to, co vidíte na fotce.

Připadám si teď vážně jako blecha v kožichu. Nebo prase v žitě, jak chcete.

Abych celé prázdniny neproseděla doma, spojili jsme návštěvu korálků ještě s návštěvou půjčovny šatů, jelikož na jistou akci nutně potřebuji společenské šaty. Všichni jsme se shodli, že kupovat je by se nevyplatilo, proto jsme se rozhodli pro tuto možnost. A to už bylo pro mě moc, protože tenhle salon to byla další pastva pro oči a já si připadala doslova jako Alenka v říši divů, když jsem na sebe soukala už asi šesté šaty, o kterých se mi celý život ani nesnilo. Ze začátku mě trochu zamrazilo, když si mě paní spletla s nevěstou, která měla dorazit na zkoušení šatů po nás ("Já si říkala, že slečna je na nevěstu ještě nějaká mlaďounká!") a další šok nastal, jakmile jsem se dozvěděla, že by se ke mě prý nejlépe hodily červené šaty. Nutno poznamenat, že já se červené barvě tak nějak celý život vyhýbám. Zároveň jí ale musím dát za pravdu, protože jsem se si v těch dlouhých rudých šatech s kameny vážně líbila - ach ano, samochvála smrdí. Nikdo mi ale nemůžu vzít ten okamžik, kdy jsem si připadala jako opravdová princezna. Myslím, že bych si na to docela zvykla. Když jsem si ale oblékla dlouhé tyrkysové šaty s jedním ramínkem, byla to láska na první pohled. Takže jsem nakonec pořídila a za nějakých dva a půl tisíce budu mít vypůjčené zmiňované tyrkysové šaty, a aby se neřeklo, tak ještě jedny kratší a právě červené.
Cestou domů jsme obkroužili prakticky celé město, takže když jsme konečně dorazili nazpět, byla jsem tak neskutečně unavená, že to snad ani popsat nejde. Zato ale o spoustu pocitů, poznatků a věcí bohatší:

Hrozně dlouhou dobu jsem sháněla něco společenského k černé sukni. Už jsem to vzdala, když tu najednou - bing ho! V Tally Weil jsem narazila na tenhle blyštivý top. (V reálu bude bez ramínek.)

V tom samém obchodě jsem si ještě pořídila jedno obyč černé triko s dlouhými rukávy (ale neskutečně pohodlné) a v Lindexu jako 3 za 2 tohle narůžovělé tílko.

A poslední kousek, kterým se vám pochlubím, je další Star Wars tričko do mojí sbírky - přivezl mi ho otec z nějakého workshopu či co. Potisk sice moc nevydrží, ale hrozně se mi líbí.

Na závěr ještě zmíním svou výhru v jedné soutěži - vyhrála jsem vedlejší cenu v podobě tří záložek, z čehož mám velkou radost, protože se mi na blogu ještě nic vyhrát nepodařilo.

Víte, občas se mi stane, že se najednou zastavím na místě a říkám si: To počasí, to je hnus. Co já tady vlastně dělám? Jenže potom zavrtím hlavou, vytáhnu deštník a zadívám se na ty sklo připomínající kapky. Všimli jste si někdy, jak je déšť nádherný? Život je vlastně stejný jako déšť - proto to chce u sebe nosit deštník.

A jaký byl váš únor?

Vyrazili jste někam? 

Povedl se vám nějaký trapas?

Co nového jste si pořídili a co vaše prázdniny?