Óm mani padmé húm ॐ मणि पद्मे हूँ

A máme to tu zase. Pokaždé, když se po měsíci uvelebím na sedačce a začnu psát nový deník, jen stěží se mi chce věřit, že ta dlouhá doba už zase uplynula. Je to jako když sedíte na kameni u břehu řeky a pozorujete ubíhající vodu. Za tu chvilku jí proteče tak strašně moc a je nenávratně pryč. Stejné je to i s časem. Já tu dnes ale nejsem od toho, abych lamentovala nad rozlitým mlékem a tím, co s sebou život už přinesl a vzápětí odnesl. Jsem tu proto, že právě přišla ta pravá doba na shrnutí událostí měsíce března. Co se mi přihodilo tentokrát? Jaké trapasy, jaké zážitky? Kam jsem vyrazila a co mám nového? To a mnohem více se můžete dozvědět, když budete pokračovat ve čtení.

Stověžatá Praha

Jelikož se školní rok neodvratně přehoupl do druhého pololetí, zvýšila se i frekvence všemožných přednášek a exkursí. Tato skutečnost je samozřejmě pozitivní, ovšem někdy má člověk co dělat, aby ho nemuseli domů doslova odtáhnout za límec.

Španělská synagoga v Praze

Začátkem března jsme vyrazili na dlouho plánovanou exkurzi do Prahy, coby poučný výlet po stopách židovské komunity. Což o to, exkurze se tvářila kupodivu zajímavě - na plánu byla přednáška, posléze beseda s pamětníkem a nakonec i rozchod Pražskou metropolí. Beseda s pamětníkem byla vážně hodně zajímavá, sice jsem poměrně stydlivý člověk, a tak jsem se sama na nic nezeptala, ale jsem hrozně ráda za zkušenost, že jsem měla tu čest setkat se s někým, kdo všechny ty hrůzy prožil na vlastní pěst a ještě k tomu dokáže o celé záležitosti mluvit a přibližovat ji ostatním (a co si budeme nalhávat, naše generace nemá vzato kolem a kolem o holokaustu ani ahnung). 

To všechno by bylo moc fajn, jenže to naprosto zabila snad tří-(ne-li více)-hodinová přednáška, kde se akorát opakovalo pořád dokolečka to, co jsme předchozí dny slyšeli už několikrát od třídní. No a vzhledem k tomu, že třídní se řečeno slušně zakecala s přednášejícími, nedošlo ani na slibovaný rozchod, na který jsme se všichni těšili. Takže to celé dopadlo tak, že jsme byli naprosto vyčerpaní, hladoví a mrzutí, a když jsme konečně naklopýtali na nádraží a zasedli místa ve vlaku, mohli mě tak akorát seškrabávat.

Strasti a radosti jednoho studenta

A když už jsem naťukla tu školu, ještě u ní chvíli zůstanu. Poslední dobou se mi opravdu daří. Asi týden jsem byla neskutečně vynervovaná ze zkoušení z angličtiny. To jsem zvládla obstojně a měla jsem obrovskou radost. Jako kdyby se mi ale snad vesmír mstil, ani ne týden po tom jsme psali písemku. *Tak to je jednoduchý, tam bych mohla mít tak jednu chybu.* Všechno v pořádku do té doby, než na mě kamarádka zezadu sykla "Otoč to!" Chvíli jsem na ní koukala, jako že jí asi přeskočilo, protože proč bych to měla otáčet, když tam nic není, že jo? Nakonec jsem papír otočila. Nemusím vám snad ani popisovat, jaká mě popadla panika, když jsem zjistila, že test je oboustranný a to, co jsem zatím vyplnila, byla jeho snazší část. No, tak další věc bychom měli zabitou.

Za tenhle neblahý zážitek si ale můžu sama, učiteli rozhodně křivdit nemůžu. A to mě přivádí ještě k trošku jinému tématu, které bych dnes ráda rozvedla: vtipné výroky našich učitelů. Většinou nic takového nedělám, ale tento měsíc byl na ně tak extrémně bohatý, že jsem si je začala psát a přišlo mi líto se o ně s někým nepodělit.

• Když mě náš angličtinář zkoušel, najednou se zeptal: "Kdy píšete toho matematickýho potkana?" (soutěž se samozřejmě jmenuje klokan)

• Jednoho dne přišla na hodinu naše češtinářka. Z toho, co říkala, tak nějak nevím, jestli byla opilá nebo se jen prokecla, že je sériový vrah. Snad v každé větě, co nám udávala jako příklad k pochopení jistého jazykového jevu použila: "Chlapec naboural do stromu... neviděl značku... zajelo ho auto..."

• Ovšem zdaleka nejlepší byla nedávná konverzace mezi spolužákem a naší němčinářkou, když se jí nedařilo zprovoznit kazeťák:

Spolužák: "Paní učitelko, to musíte hacknout."

Němčinářka: "Prosím tě, proč bych tu hekala?"

• A absolutní korunu tomu nasadila naše chemikářka. Jednou jsme šli jako každý jiný den a oběd, když v tom se v průjezdu (vstupní hala naší školy) vyřítilo auto. Nejdřív túrovalo motor podobně jako když stojí závodníci Formule 1 na startu (vzhledem k tomu, že se ale nejednalo o žádnou formuli, celý výjev působil dost vtipně) a nakonec se vyřítilo ven a uvnitř seděla naše chemikářka kývající na nás s dokořán otevřenou pusou a komickým výrazem přesně jako z kresleného filmu. Povím vám, že tenhle pohled mě bude pronásledovat ještě hodně dlouho.

A nakonec opustíme školu jako takovou a podíváme se pro změnu na kulturní stránku věci. I v březnu jsem totiž zavítala na divadelní představení, tentokrát trochu jiného rázu, něž jaké většinou navštěvuji. Podrobnější reportáž, kterou jsem napsala společně s kamarádkou, si v případě zájmu můžete přečíst na našem společném blogu.

Velikonoce na sněhu

Jak už jste mohli zjistit, neřadím se mezi lidi, kteří by svátky jako jsou Velikonoce příliš prožívali, proto jsem využila letošní volno trochu jinak a vyjela si do zahraničí na lyže. Již tradičně jsme jeli do italského městečka Livigno usazeného v malebných Alpách. 

První tři dny byly jako vystřižené z průvodce - sluníčko, teplo, nádherný sníh. Čtvrtého dne přišlo pořádné ochlazení a s ním bohužel i vítr a chumelenice. Od té doby byly na sjezdovce samé plotny a nebýt toho, že mám letos nově svou banditskou kuklu, nejspíš by mi omrzl celý obličej. Co se týče ubytování, i zde sázíme na klasiku a už nějakou dobu jezdíme do jednoho menšího rodinného hotýlku. Na pokojích je sice už znát přítomnost člověka, ale svým účelům slouží dobře. Pokud zmíním i kuchyni, tak ta je báječná. Letos jsem nenarazila snad na nic, co by mi nechutnalo. Vzato kolem a kolem se ale jednalo o povedený výlet, lyžování bylo super a nikdo se nezranil. 

Jenže já jsem já, a tak se stalo, že jsem si samozřejmě zase něco zapomněla. Předminule to byl hřeben, minule žiletka a letos kartáček na zuby. Samé věci, bez kterých se člověk běžně obejde, že? Mé nákupy tedy začaly zubním kartáčkem. Dále jsem si pořídila ještě pár dalších věcí:

Už od loňského roku jsem si chtěla pořídit na lyžování zrcadlovky. Bylo mi jasné, že u nás podle představ žádné pořádné nenajdu, takže jsem počkala a jak se ukázalo, čekání se vyplatilo. Vyzkoušela jsem si nespočet brýlí po celém městě, ale jak to tak bývá, nakonec jsem se vrátila k těm úplně prvním od Uvexu. Bohužel se ukázalo, že jsou poškrabané a zároveň poslední kus. Já jsem se jich ale nechtěla vzdát, tak jsem udělala psí oči, dostala slevu a odnesla si nové brýle s sebou.

Vzhledem k tomu, že mé staré oteplovačky mi pod nátlakem sluníčka neskutečně vybledly, poslední den pobytu jsem vyrazila do města znovu. Potom, co se mi nic nelíbilo, jsem skončila ve snowboardistickém obchodě a sehnala nádherné oranžové Roxy kalhoty. 

Kvůli dětskému osazenstvu jsme navštívili i hračkárnu. Jaké bylo ale překvapení, když místo mladšího sourozence jsem nakoupila já? Řekněte ale sami - kdo by po tak nádherném mývalovi neskočil?!

Velikonoční pondělí jsem pak strávila tak nějak všelijak - dopisováním poznámek a povídek, sledováním dokumentu o monarchu stěhovavém a samozřejmě čtením. Ráno jsem dostala výprask, ale nikomu cizímu jsem neotevřela. To tak, zmlátí mě člověk, kterého jsem v životě neviděla a ještě za to bude požadovat čokoládu.

K vysvětlení názvu: Óm mani padmé húm (neboli v sanskrtu ॐ मणि पद्मे हूँ) je jedna z nejznámějších nebo dokonce dost možná nejznámější mantra tibetského buddhismu. Transformuje negativní emoce: Óm pýchu a egoismus, ma žárlivost a závist, ni připoutání a egoistická přání, pad nevědomost a zmatek, mé chamtivost a lakotu a húm nenávist a hněv. K odříkání této mantry člověk nepotřebuje žádné zasvěcení, použít ji může prakticky každý, kdo cítí, že to přinese užitek jemu a ostatním cítícím bytostem.

Jak jsem se již zmiňovala, nevyznávám žádné náboženství, ale přesto musím nechat být, že tato prostá krátká věta má přinejmenším něco do sebe a nikomu neuškodí, když se nad ní alespoň na chviličku zamyslí.

A jaký byl váš březen?

Slavíte Velikonoce? Jak?

Vyrazili jste o prázdninách někam?