Hlavně nezapomenout štěkat

Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj...

A ano, skutečně se už stránky kalendáře přetočily na Máj. Zatímco duben panoval ve znamení pravého aprílového počasí, můžeme jen doufat, že květen už s sebou konečně přinese pořádnou dávku teplého, svěžího a rozkvetlého jara. Dnes tu ale nejsem od toho, abych lamentovala nad počasím - jak jste si jistě mnozí všimli, právě totiž nastal čas tradičního měsíčního shrnutí všech zážitků, událostí i trapasů, které se mi za uplynulý měsíc povedlo vyvést. A abych hned na začátku uvedla věci na pravou míru - duben byl tímhle vším doslova napěchovaný k prasknutí.

Zápisky jednoho studenta 

Jak už jsem zmiňovala, k dubnu neodmyslitelně patří Apríl. Vzhledem k tomu, že v loňském roce jsem s vtípky příliš nezaválela, rozhodla jsem se, že letos vymyslím něco vážně dobrého, což se mi nakonec i povedlo. Já nejsem nikterak sadistický člověk, rozumíte, ale ten pohled, když kamarádka zahlédla v tašce hada a konstatovala: "Tak to jsem nečekala." to bylo zkrátka k nezaplacení. Řekla bych, že bezpochyby nejlepší vtípek, co se mi povedl od té doby, kdy jsem jako malá otci namluvila, že se rozbilo čerpadlo, které celý den opravoval. Jako kdyby se mi ale vesmír mstil, když jsem hada převážela domů, poněkud jsem na něj zapomněla a tak asi od dva týdny později mě málem stihl infarkt, když jsem místo knihy nahmatala ocas gumového hada.

Nevím jestli říct díkybohu nebo bohužel, každopádně školní rok se pomalu ale spolehlivě blíží ke konci a s tím souvisí i všemožné akce, exkurze, výlety a další. Asi první, co bych ráda zmínila, byla školní návštěva hvězdárny. Moje osoba má odmalička jakýsi zvídavý vztah k těmto záležitostem, takže i když se exkurze protáhla, mě na rozdíl od ostatních spolužáků hrozně bavila - až na to, že jsem tehdy ještě neměla brýle, takže v planetáriu mi nad hlavou místo hvězd pluly světlé šmouhy, ale to člověk už nějak překousne. Další, pro změnu kulturní vložkou, se stala návštěva divadla minulý týden. Představení bylo hodně dlouhé a příběhem i atmosférou neskutečně smutné, ovšem vzhledem k tomu, že mi bylo řečeno, jak je coby celek pěkné - nemějte mi to tedy za zlé - jsem od něj očekávala o mnoho víc a po skončení u mne přetrvaly tak nějak smíšené pocity. 

A na řadu přicházejí akcička, na kterou jsem se těšila celý rok. Nevím, jak je to na jiných školách, ale v té naší přetrvává jakási tradice, že každý rok na Den Země vyšší ročníky pořádají stanoviště s různými otázkami a úkoly pro ty menší. Takhle to zní hrozně mile, jenomže většina úkolů ani zdaleka milá nebyla. Naše skupina patřila - s opičí dráhou skládající se z lavic ze studené války, tunelu, hromad písku a kyanidového postřiku - spíše k těm hodnějším, i tak jsem se ale neskutečně bavila na utrpení těch mladších. No co, já jsem se tři roky po sobě také ztrapňovala, teď přišla konečně příležitost to ostatním vrátit. Zdaleka nejvýraznější zážitek, která mi z toho dne zůstal, byl okamžik, kdy se na náš přišel podívat náš angličtinář, sebral mi z ruky vodní pistoli a začal po všech hlava nehlava stříkat.

Bohužel toto škodolibé potěšení mi nevydrželo příliš dlouho - minulý týden totiž maturitní ročníky pořádaly Poslední zvonění, což je vždycky - mírně řečeno - zážitek. Ročník, který přišel na řadu jako první, byl celkem milý, a tak když jsem mu zanechala nějakých dvacet korun, ani mi to nevadilo. Druhého dne se ale situace rapidně změnila, a přestože jsem momentálně švorc a dala jsem si předsevzetí, že dvacetikorunu nepřekročím, jakmile jsem uviděla ty hromady šlehačky po ostatních lidech, byla jsem donucena zaplatit VIP vstup, protože na tohle vážně nemám nervy.

Milý měsíc jsem vám poprvé nabídla něco málo z hlášek, které se za ten měsíc ve školním prostředí nashromáždily, a protože ani v dubnu se jich nesešlo zrovna málo, poskytnu vám tuto možnost znovu:

Angličtinář při rozdávání testu: "Nemyslete si, že za šest chyb dostanete jedničku. Bude to přesně naopak - za jednu chybu máte šestku."

Spolužák upřímně promluvil k naší matikářce: "Vypadáte jako slušnej magor."

Načež ona zareagovala: "Já se řídím heslem: Všichni jsou blázni, jenom já jsem letadlo."

Spolužák opisoval od svého souseda celou slepou mapu na okresy, po opravení testu se ukázalo, že existuje okres zcela nový: Štýr nad Sázavou.

Jiný spolužák, ovšem ten, od něhož bylo mimochodem opisováno, se jednou při češtině zeptal: "Paní učitelko, nebude vám vadit, když budu psát perem?"

Učitelka: "A proč by mi to mělo vadit?"

Spolužák: "Když ono je takový zvláštní." řekl a vytáhl z tašky husí brk.

Stačí přidat špetku magie 

Naše nanejvýš nádherná čarodějnice

Pokud opomenu studentský život, i v tom "normálním" se dělo spoustu věcí. Poté, co se mi doktorka pokoušela dát třetí dávku vakcíny, která měla dávky jen dvě, jsem zjistila, že musím konečně něco udělat s tím rozmazaným viděním. Očaře se samozřejmě podařilo sehnat až na listopad - to zdravotnictví to má vážně dobře vymyšleno, klidně bych do té doby mohla oslepnout - takže jsem se musela spokojit s optikou. Jistý pán si mě vzal stranou a zavedl mě do jakési bíle vymalované špeluňky o rozměrech maximálně dva metry čtvereční, která vypadala jako doupě masového vraha nebo přinejmenším psychopata. Potom jsem musela koukat do zařízení, jenž působilo dojmem, že ho uzmul kdesi v NASA a nakonec mi nasadil okuláry s vyměnitelnými skly, za které by se dokonce ani Harry Potter nemusel stydět. Musíte pochopit, že z toho všeho jsem coby totálně nezkušená s brýlemi byla úplně vykolejená. Nakonec se ukázalo, že mám něco okolo tři čtvrtě dioptrie, což jsem tak nějak očekávala. Horší ovšem bylo vybrat brýle - jestli jsem jich na sobě měla padesát, pořád je to málo a stejně si na ně pořád nějak nedokážu zvyknout, i když je ani zdaleka nenosím neustále.

Pryč už ale od tohoto podivného tématu - včera se slavily Čarodějnice. Díkybohu se mi podařilo včas utéct a dokonce ani chatu jsem nepodpálila. Jinak ale osobně na tyhle svátky moc nejsem, abych řekla pravdu.

Co nového jsem si vyčarovala?

A s tématem čarodějnice souvisí i něco jiného - nové věci, které jsem za celý měsíc uzmula, dostala, koupila, nakradla, nalezla... zkrátka vyčarovala.

Konečně snad po třech měsících jsem se dočkala třetího dílu Skleněného trůnu, což je série, do níž jsem se absolutně a bezhlavě zamilovala. Ještě jsem se k Dědičce ohně sice nedostala (nejdřív bych ráda dočetla Nástroje smrti), ale už teď se nemůžu dočkat a předem vím, že to bude parádní čtení.

Konečně jsem se odhodlala a podařilo se mi uzavřít první spolupráci a už mi i přišla první knížka - Tetovaný. Sice to zatím vypadá, že další recenzní výtisk bude až za dlouho, ale i tak jsem ráda, že jsem se zase posunula o kousíček dál.

Vzhledem k tomu, že jsem doma nemohla najít žádnou pořádnou výbavu k nadcházejícím výletům, pořídila jsem si tento krásný batůžek od Adidasu. Je takový malý milý, pěkně vzorovaný a působí na mě odolně.

Dále tu mám tyto vzorované legíny z Tally Weil. Nosím tenhle typ kalhot celkem často, takže se mi rozhodně neztratí.

I tohle jednoduché černé triko je z Tally Weil.

Zde se můžete seznámit s mými novými kamarádkami z NASA.

A aby to NASA kamarádkám nebylo líto, pořídila jsem si ještě tyhle jednoduché - spíše lehce sportovní - sluneční brýle.

Dále zde mám dvoje příjemná tílka z Orsay. Zdají se mi takové jemné a jednoduché, to bílé nejspíš použiji ke spaní.

A i poslední kousek představuje oblečení - konkrétněji tyto pyžamové kraťasy z Tchiba.

Jak tak nad tím uvažuju, život je vlastně hrozně zajímavý společník. Nikdy se s ním nenudíte - je plný překvapení, často smíchu a zábavy, testuje vás v krizových situacích a jindy přináší i další méně příjemné věci, díky nimž se ovšem poučíte. Jak se říká: "Život je pes" - tak nezapomeňte štěkat!

A jaký byl váš duben?

Co nového jste si pořídili, jaká jste místa navštívili?