neděle 15. května 2016

Město z ledu

Jak už sám název napovídá, povídka, kterou jsem pro vás dnes připravila, bude zcela jistě studená. Krom toho, že coby hlavní motiv jsem se rozhodla využít led, jsem příběh napsala ještě někdy v zimě a to dokonce tehdy, když jsem byla na horách. Za poslední dobu jsem sehnala hodně témat a soutěží, do nichž bych se mohla zapojit a jedna z nich byla i tato, do které jsem ovšem původně vůbec přispívat nechtěla, jak to tak ale bývá, právě proto jsem dostala nápad a cvrnkla mi do nosu múza. 
Nutno poznamenat, že vymyslet neotřelou a smysluplnou povídku na téma "Město" dá člověku celkem zabrat, hotové umění ale představuje skutečnost, že dle zadání se vám tato povídka musí vejít pouze na jednu stranu A4 formátu, což je pro člověka, jako jsem já, prakticky nesplnitelný úkol, pokud si hodně nepohraje s písmem a řádkováním. I přesto je vzniklý příběh ale přinejmenším osekaný, hodně jednoduchý a obecně vzato bych o něm nejspíš mohla tvrdit, že se jedná spíše o pohádku. Vzhledem k tomu, že ze soutěže se mi ohledně výsledků nikdo neozval (tyhle lidi bych skalpovala), jsem dospěla k názoru, že už nadále nemám žaludek na to, aby mi tento výtvor hnil v zásuvce, a tak jsem se rozhodla, že nastal akorát tak pravý čas, abych se o něj podělila s vámi. Inu, snad se alespoň někomu bude líbit.

zdroj obrázku: data.whicdn.com
Madelyn klečela jedním kolenem ve sněhu kdesi v severní části Grónska a mezi palcem a ukazováčkem pravé ruky mnula hrstku promrzlé hlíny. Přijít na kloub vzniklému problému se snažila už dlouhé týdny. Permafrost na tomto území dosahoval obyčejně jen několik desítek metrů hluboko. Jednoho dne však narazila na oblast rozlehlou necelý kilometr čtvereční, kde se trvale zmrzlá půda rozpínala podle posledních měření až několik stovek metrů pod povrch. Což bylo v této části země poměrně zvláštní a o to více znepokojující vzhledem k tomu, že Madelyn – coby uznávaná pedoložka – nedokázala určit důvod.
Vstala, oklepala si kalhoty a pokračovala dál. Dnes se vydala na sólo průzkum. Dlouhé minuty se tiše ubírala kupředu, když vtom se jí po něčem kluzkém smýkla noha. Led? A skutečně. Když shrnula stranou bílý poprašek, objevila se před ní malá ledová kaluž. Na tom by samozřejmě nebylo nic zvláštního, pokud by ovšem led nebyl průhledný jako sklo a pod ním se očividně nenacházela obrovská vzduchová kapsa. Jak tady asi tak mohla vzniknout? 
„Křach!“ ozvalo se dunivě a to už Madelyn přestala cítit pevnou půdu pod nohama, jak padala dolů. Led se roztříštil jako křehká keramická váza a zůstaly jen střepy. Madelyn dopadla zády na zem, až jí ta rána vyrazila dech, posléze znovu sklouzla a jako na obrovitém tobogánu neustále sjížděla hlouběji a hlouběji. Když se ale konečně zastavila, nemohla uvěřit vlastním očím. 
Stálo tam město. Město pokryté ledem. Stavby byly tak dokonale propracované a s jemnými proporcemi, že nad jeho tvorbou musel někdo strávit celé měsíce. Popošla o kousek blíže a něco si uvědomila. Nebyly to skutečné domy ani věže, ale jemně osekaný led tyčící se vysoko k nebi (totiž stropu ledové jeskyně) a opravdu působil jako nespočet věží, vížek a střech. Madelyn procházela mezi těmi úchvatnými útvary v úzkých uličkách, jež se mezi nimi nacházely, a nemohla pochopit, kdo si s tím vším jen mohl dát takovou práci. Jenže po chvíli se dostala kamsi do středu ledového města, snad na náměstí, a uviděla něco ještě mnohem podivuhodnějšího. Stála tam rakev. 
Zmrzlý sníh, z něhož byla vytesána, byl čirý jako křišťál a odrážel nespočet různých světelných odlesků. A v rakvi vystlané šedou zvířecí kožešinou ležela dívka. Bledá jako křída a křehká jako list papíru. V tmavých zvlněných vlasech měla zachycené sněhové vločky, namodralá oční víčka zavřená a ruce položené na břiše. Madelyn musela připustit, že je překrásná. Její rysy se zdály poněkud exotické nebo snad… staré. Musela tu ležet spoustu let, možná dokonce stovky a stejně vypadala, jako kdyby sem dnes ráno přišla a usnula. Jak tohle bylo ale možné? 
„Co jsi zač?“ vyšlo Madelyn nechápavě z úst a zlehka se dotkla rakve. V tom okamžiku jí do obličeje uhodil prudký poryv větru, až musela zavřít oči. Když je otevřela, nestála už vedle rakve. 
Okolo byly jako hříbky v lese nasázené chýše z kožešin, z nichž každou chvíli vybíhali lidé též zahalené do kůží. Vypadali podobně jako ta dívka. A pak ji uviděla znovu. 
„Hëssi doran, Dakorah.“ zavolal na ní někdo. Madelyn ten jazyk nikdy neslyšela, ale nyní měla pocit, jako by jí snad někde v hlavě radil cizí hlas. Dakorah, šamanova dcero, říkal. 
Vtom Madelyn zaslechla podivný svist doprovázený jakýmsi bojovým pokřikem. Do vedlejší chýše se zabodl hořící oštěp. Někdo začal poplašeně vykřikovat: „Kërre sí, kërre sí!“ Útočí na nás, útočí na nás! 
Než se Madelyn stačila vzpamatovat, propukl neprostupný zmatek. Všude někdo pobíhal, vzduchem létaly klacky a oštěpy a z různých stran byl slyšet nářek. Madelyn se rozběhla za Dakorah a dostihla ji zrovna ve chvíli, kdy u ní zastavil jeden starší muž a spustil: „Dakorah! Hëssin klar dot! Gamblin klar dot!“ Šaman je mrtvý! Náčelník je mrtvý!  
Dakorah se z očí začaly kutálet slzy jako hrachy. Její osada padne. Její kmen vymře. Věděla, že jejich životy nedokáže zachránit, ale něco přece udělat musela. Rozpřáhla ruce a začala cosi kvílivě zpívat. Dakorah neměla krásný hlas, ba spíše naopak, ale její slova zasáhla kolemjdoucí doslova jako ostří dýky. Životy nezachrání, ale ušetří spoustu bolesti. 
A tak se stalo, že Dakorah, dcera mocného šamana, všechno okolo zmrazila. Přátelé i nepřátelé – ze všech se staly ledové sochy. Jenže to nestačilo. Dakorah tak moc a usilovně plakala, že ledu neustále přibývalo a z drobných sousoší se staly obrovité krátery připomínající věže a sloupy. Madelyn chtěla zoufalou dívku zastavit, ale zdálo se, že tmavovláska ji nevidí ani neslyší. A nakonec pocítila i Madelyn podivné mrazení. Když si uvědomila, co se děje, bylo už moc pozdě. Nohy i konečky prstů na rukou už měla promodralé a nemohla jimi hýbat. Štiplavý chlad se rychle šířil. Už necítila tělo od pasu dolů a celé ruce. Nakonec se jí zamlžila před očima a ona zcela ztratila pojem o realitě.

Trhla sebou, vztyčila se do sedu a přerývaně oddychovala. Madelyn seděla kdesi na rozlehlé pláni, po které sem přišla. Zběžně si ohmatala ruce i nohy a promnula si oči. Že by se jí to celé jen zdálo? 
Jenže pak se stalo něco, co její názor nadobro změnilo. „Híë sólo ai sei tüká, ohro sáni öso ríká.“ V bílý závoj sebe zahalí, tak usnula a navždy spí. 
Tichá melodická píseň se linula krajinou a každé slovo, každý tón ji přesvědčoval o tom, že to, co se dnes zažila, bylo skutečné. 
Ubohá dívka, která ochránila svou osadu před smrtí tím, že všem jejím obyvatelům propůjčila věčný bezesný spánek a proměnila je v magické město z ledu. Její nikdy neutuchající žal v podobě věčného chladu způsobil i to, že zdejší půda je tak hluboko zmrzlá. 
A tak Madelyn odešla, aby nadále mlčela o hrůzostrašném tajemství a nešťastném městě skrývajícím se pod povrchem.

8 komentářů:

  1. Já tvoji literární tvorbu žeru! :) A trošku ti závidím, že se dostaneš k tomu něco napsat :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, to mě těší.
      Řekla bych, že ale můžeš být v klidu - ono k tomu, že se odhodlám něco napsat, zas tak moc často nedochází :D

      Vymazat
  2. Vřele doufám, že se nakonec ještě ozvou a nějak tvou povídku ocení. :)

    OdpovědětVymazat
  3. Povídka má super námět, myslím, že když budeš mít v budoucnu čas ji ještě rozpracovat, mohlo by z toho vzniknout něco úchvatného :) Měj se krásně, Lory.

    OdpovědětVymazat
  4. Hrozně se mi líbí tvůj styl psaní. Opravdu povedená povídka! :)

    OdpovědětVymazat
  5. Krásná sci fi povídka, která má duši. Duše je z ledu, ale přesto je nádherná. Hledám marně překlad té záhadné věty. Umíš moc hezky psát a máš bohatou slovní zásobu. - High level! ☼☼☼

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář, nezapomeňte za sebou nechat stopu v podobě odkazu na blog a přidat se k mým pravidelným čtenářům, aby vám nic nového na blogu neuniklo. Hezký zbytek dne přeji! ♥

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...